I am a werewolf, darling - 1/3

12. srpna 2014 v 13:10 | Kate |  Short Stories
Téma: Teen Wolf
Pár: Stiles/Cora
Děj: Cora se vrací do Beacon Hills a začíná tam chodit do školy. A nenávidí to. Všechno se mění, když potkává Stilese, se kterým se cítí jako normální teenager. Jenže Cora není normální teenager, Cora je vlkodlak. Nemůže to ohrozit jejich vztah se Stilesem?
Poznámka autora: Další z mých "pociťáků"... Vždycky když je píšu, hodně mě to baví, ale pak je dopíšu a nejsem vůbec spokojená. No, snad se vám to bude i tak alespoň trochu líbit. Jak už je mým zvykem, tak první kapitola se mně samotné nelíbí vůbec. :D
Za obrázek moc děkuju Perle, která měla otravování s předěláváním a zároveň bych jí povídku chtěla "věnovat". Snad tě neurazí, že jsem ti věnovala zrovna tuhle podprůměrnou jednorázovku, drahá. :)



Prošel kolem mě a když jsem zachytila jeho pohled, samolibě jsem se usmála. Hraní si na slečnu nebylo obvyklou náplní mého dne a zájem nějakého kluka mi byl obvykle naprosto ukradený, což nebyl tenhle případ. Jeho pohled jsem mu pohotově oplatila, ale zase ne tak, abych vypadala snadno dosažitelná…
Počkat. To je naprostá pitomost, uvědomila jsem si najednou. Někdo se mnou třásl a poslední útržky snu se pomalu rozplývaly jako mlha. Otevřela jsem oči a hleděla jsem do tváře Dereka. Usmíval se. Rád mě budil, působilo mu radost dívat se na to, jak se neohrabaně drápu z postele a nevrle nadávám na všechno, co mi stojí i nestojí v cestě.
Pohled na jeho tvář mě prudce vtáhnul zpátky do reality. Byl to jen sen, došlo mi. Příšerný, ale sen.
"To byla ale blbost," zavrčela jsem Derekovi do tváře. Jeho obočí vyletělo nahoru. Prudce jsem odkopla peřinu.
"Nesnáším to! Už mi z toho hrabe. Dokonce se mi o tom zdá!" objasnila jsem mu hlasitěji, než bylo potřeba. Po tváři mu přeletělo pochopení.
"Chodíš do školy teprve týden," řekl, ačkoliv to nedávalo smysl. No a co? Nesnáším to tam od první chvíle!
"Řekni mi něco, co nevím," zamrmlala jsem si pro sebe a spustila jsem nohy z postele na zem. Derek se usmál. Zřejmě se vyspinkal do růžova, odfrkla jsem si.
"Snídani máš na stole," natáhl ruku tím směrem. No potěš koště! On mi udělal snídani! Musela jsem na něj koukat jako by spadl z Marsu, protože mě pobaveně pozoroval. Než stihl jeden z nás říct cokoliv dalšího, ozval se zvuk blížících se kroků.
"Dobré ráno ve spolek!" pozdravil nás Peter. Vyměnila jsem si s Derekem ztrápený pohled.
"Jdu se nasnídat," snažila jsem se co nejrychleji vyklidit pole. Peter byl jediný důvod, proč jsem se na školu ještě úplně nevykašlala. Trávit celé dny v jeho společnosti by nevydržel ani svatý. Dobře, to bylo možná přehnané, ale já jsem jeho společnost rozhodně nevyhledávala!
Kdoví co obvykle dělá Derek, napadlo mě. Derek měl ke svatosti daleko, a tak jsem si nedokázala moc dobře představit, jak je celý den zavřený s Peterem v jednom bytě. Představa mého bratra a Petera, jak spolu například hrají šachy, byla naprosto směšná.
Oslnivě jsem se na Dereka usmála a rty jsem naznačila dvě slova: Upřímnou soustrast. Z Derekova výrazu jsem vyčetla, že mi rozuměl. Jen se ušklíbl a zamířil ke mně, chytil mě za ramena a doslova mě dotlačil ke stolu. Peter, který si už na podobné scény zvykl, nás bez komentáře následoval. Derek s rukama pořád na mých ramenou mě posadil na židli ke stolu. Byla jsem ohromená. Na stole byli toasty, bageta, houstičky, marmeláda, šunka, sýr, med a spousta dalších věcí. Copak on vykradl nějakou samoobsluhu, nebo co?
Obrátila jsem se rovnou na svého bratra, který celé tohle nadělení zařídil.
"Tak ven s tím. Co jsi provedl?" změřila jsem si ho pohledem. Snídani mi Derek nikdy dřív neudělal.Peter nás přejel pobaveným pohledem a natáhl se pro jeden z toastů.
"Není to zrovna vlkodlačí snídaně…" mrmlal si pro sebe, ale nějak jsme mu s Derekem nevěnovali pozornost.
Derek zvedl ruce v obraném gestu, ale koutky mu přitom škubaly.
"Nic," pokrčil rameny. Odvrátila jsem pohled. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, byl fakt, že můj bratr je prostě absolutně nevyzpytatelný. A tak jsem se rozhodla tuhle podezřelou věc jednoduše ignorovat. Stejně jako Peter jsem si vzala jeden z toastů a pak jsem se zvedla od stolu. Když jsem vstala stála jsem přímo proti Derekovi. Zpříma jsem se mu podívala do očí, ale nevyčetla jsem v nich nic než dobrou náladu. Pak jsem kývla směrem ke stolu.
"Mizím odsud, než se dozvím něco děsivýho," prohlásila jsem s úšklebkem a sehnula jsem se pro školní tašku, která ležela vedle stolu.
"Dobře děláš," ujistil mě Peter s pusou tak plnou šunky, až mu z ní odlétávali malé růžové kousky. O dva kroky jsem couvla a přehodila si tašku přes rameno. Když jsem viděla, jak se na mě oba vlkodlaci dívají, zarazila jsem se.
"Co?" zavrčela jsem.
"Nic," ujistili mě oba najednou. Jenom jsem zavrtěla hlavou a otočila se k odchodu. U dveří jsem ještě zavolala hlasité čau na rozloučenou a zmizela jsem v ranní mlze.
Cesta do školy byla na celé té zpropadené docházce asi to nejlepší. Obvykle jsem běžela a měla to místo ranního cvičení. Zároveň jsem si promyslela spoustu věcí, které jsem potřebovala promyslet…
Přestože jsem si řekla, že nebudu, přemýšlela jsem o tom, proč mi Derek udělal snídani. Ať jsem si lámala hlavu jak jsem chtěla, stejně jsem na nic nepřišla. Když jsem dorazila ke škole, definitivně jsem tyhle myšlenky odmávla. Nebylo to důležité…
Nevýhoda mého běhu byla jedině ta, že jsem se před školou ocitla za zatraceně krátkou dobu. Zvedla jsem oči k té budově, která nejspíš měla vyvolávat respekt. Ve mně však nevzbuzovala nic víc, než znechucení. Raději bych trávila čas s Derekem, nebo sama někde lesích kolem našeho starého domu.
Sedla jsem si na jednu z laviček, které byly před školou. Rozhlédla jsem se. Sem tam kolem mě někdo prošel, ale ani se nezastavil a šel rovnou do budovy. Když jsem zvedla hlavu, šel zrovna kolem nějaký kluk. Pohled na něj by většině očí nebyl nepříjemný a moje nebyly výjimkou. Stočil ke mně oči a přejel mě pohledem od hlavy až k patě. Projel mnou tak silný pocit déjà vu, až mi naskočila husí kůže. Neuvěřitelně mi to připomnělo můj sen. Rychle jsem odvrátila hlavu. Nějací kluci mi jsou totálně ukradení. Všichni do jednoho.
"Ahoj," ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem oči. Scott a ještě někdo, kdo měl ruku v sádře a díval se na mě zkoumavým pohledem.
"Čau," pozdravila jsem je. Možná, že to bude těžké, ale alespoň se snaž být milá, ano? ozval se mi v hlavě Derekův hlas. Budu se snažit, bráško.
Schválně jsem se zastavila pohledem na Scottově doprovodu, pak jsem zabloudila očima ke Scottovi s otázkou v očích. On sebou trhl.
"No jasně, promiň, vůbec mi nedošlo, že jste se ještě nepotkali. Coro, tohle je Stiles," pokynul směrem k zmiňovanému. "Stilesi, Cora," ukázal na mě. Lehce jsem pozvedla koutky a doufala jsem, že to nevypadá jako úšklebek. Stiles mě přejel očima.
"Ahoj," zopakovala jsem pozdrav, tentokrát jenom pro něj.
"Čau," kývnul na mě. Pozorně jsem si prohlédla jeho tvář. Nebyl nijak zvlášť hezký, ale pohled na něj rozhodně nebyl k zahození. Měl kratší hnědé vlasy, ale ne až moc krátké a hnědé oči, které si mě se zájmem prohlížely.
"Takže… jak se znáte?" zeptal se Stiles tónem, který jasně naznačoval, že se ve skutečnosti ptá: Co spolu vy dva vlastně máte?
"Známe se přes mého bratra," předběhla jsem Scotta s odpovědí.
"Přesně tak," přikývl Scott a při vzpomínce na Dereka se mírně ušklíbl. Má odpověď totiž vyzněla, jakoby Derekovi bylo sotva sedmnáct.
Ukázala jsem na Stilesovu levou ruku, kterou měl v sádře. "Co se ti stalo?"
"Hrál jsem lakros," přiznal Stiles. Ušklíbla jsem se.
"Jasně." Očividně přede mnou stál jenom jeden vlkodlak. Stiles ani Scott nic dalšího neříkali a já jsem se mohla pochválit za úspěšně zvládnutou a alespoň trochu milou konverzaci. Být milá vlastně nebylo až tak těžké. Určitě je to ve mně, v duchu jsem se zasmála.
Vzala jsem tašku, kterou jsem si položila na lavičku vedle sebe a vstala jsem. "Možná bychom měli jít," navrhla jsem a bez dalších poznámek se otočila a zamířila jsem ke škole.
I přes Derekovo přání ve mně pořád hlodaly pochybnosti. I když to Derek chtěl, připadalo mi chodit do školy jako normální teenager naprosto zbytečné. Já nejsem normální. Jsem vlkodlak. Neřeším kdo s kým chodí, kdo se s kým rozešel, kde je jaká párty a jaké oblečení je zrovna v módě. To nejsem já. A už vůbec nejsem milá. Možná spíš… nebývala jsem. Ale jestli se něco změnilo, to těžko říct. Každopádně jsem si umanula, že bude možná lepší se od ostatních držet dál…
"…ona je fakt v pohodě," vytrhnul mě z přemýšlení Stilesův hlas, tak hlasitý, jako by Stiles stál vedle mě. Otočila jsem se a uviděla jsem, že Scott i Stiles pořád ještě stojí u té lavičky. Já stala přímo před školou. Aniž bych o tom přemýšlela, zaposlouchala jsem se.
I na tu relativní dálku jsem zachytila Scottův pohled.
"Je hezká a zdá se, že ani nekouše," říkal zrovna Stiles. To mě zarazilo. I Scott se nad tím pozastavil. Takže Stiles o našem tajemství ví… pochopitelně.
"Však víš, žádné tesáky, drápy ani svítící oči," vykládal Stiles dál. Musela jsem se v duchu poopravit. Věděl o Scottovi, o mně ne. A Scott nevypadal, že by mu to chtěl říct. Nejspíš nechtěl rozradostněného Stilese zatěžovat podstatnějšími informacemi…
A Stiles očividně netušil ani že je slyším, ani že občas opravdu koušu. To na mé tváři vykouzlilo široký úsměv. Víc už jsem slyšet nepotřebovala. Jsem hezká a normální. Co víc si může vlkodlak přát?

Konečně! Šťastně jsem za sebou zabouchla vchodové dveře, až málem vylétly z pantů. Zároveň jsem taky zavřela před nosy ostatních studentů, což mi bylo upřímně jedno…
Byl to zhruba stejný pocit, jako by vás právě pustili z vězení. To nadšení vám úplně zatemňuje mozek.
"Coro!" zavolal někdo za mnou. Prudce jsem se otočila. Stiles si ke mně prodíral cestu davem studentů, kteří zrovna vyšli ze dveří za mnou. Palcem jsem se zahákla o popruh mojí tašky a čekala jsem, až si ke mně davem prokličkuje cestu.
"Čau," pozdravil mě, když se ke mně dostal a lehce pozvedl ruku. Obočí mi vyletělo nahoru. Během vyučování už jsem stačila zjistit, že Stiles trpí ukecaností ve velmi pokročilém stádiu a taky je sarkastický až to bolí.
"Ahoj," otočila jsem se, takže Stiles stál po mé levé ruce a vykročila jsem. Jak jsem předpokládala, šel za mnou. Srovnal se mnou krok.
"Napadlo mě, že bych tě doprovodil," nadhodil.
"Nezní to jako otázka," pokrčila jsem rameny a usmála jsem se. Mohl si to vyložit jako ne, ale zároveň to mohlo být i ano.
"Asi nebyla," připustil a zastrčil si ruce do kapes. Zasmála jsem se. Zase. Tolik jsem se neusmívala za posledních pět let. V přítomnosti toho kluka se nejspíš nešlo nesmát.
V jednu chvíli jsem si připomněla své rozhodnutí se od ostatních držet dál, ale vzápětí jsem ho odsunula až do nejzadnějšího koutu mé mysli. Toužila jsem udělat něco jinak než dřív. Jednou. Jen jednou si můžu dovolit být jako obyčejný teenager. Poprvé od doby, co jsem se vrátila do Beacon Hills jsem si pustila do hlavy úplně nové myšlenky.
A něco mě napadlo. Prudce jsem zahnula doprava a hodila jsem očima po Stilesovi. Naštěstí nebyl natvrdlý a šel za mnou. Ocitli jsme se v parku. Všude kolem nás rostly stromy, převážně listnaté, takže nakrátko zastřižený trávník sem tam přikrývaly nějaké ty listy. Zhruba uprostřed parku stála malá fontánka, která kloktavě vypouštěla na povrch proud čiré vody. Kolem ní byly do čtyř stran rozesety lavičky, ale nebyly to jediné čtyři lavičky v celém parku.
Zamířila jsem k jedné nalevo od fontány. Svojí tašku jsem nelítostně hodila na zem a ona s žuchnutím dopadla. Posadila jsem se na lavičku zády k opěradlu pro ruce, ale když jsem zjistila, že je to dost nepohodlné, složila jsem nohy pod sebe do tureckého sedu.
Pak jsem zvedla hlavu ke Stilesovi. I on už si sundával batoh ze zad, ale s rukou v sádře mu to nešlo nejlíp. Pohled na něj byl vcelku komicky a tak jsem se snažila potlačit další úsměv, který se mi dral na rty. Když jsem se už téměř zvedala, abych mu pomohla, batoh dopadl na zem s identickým žuchnutím jako moje taška. Pak si Stiles sedl naproti mně do stejné polohy jako já. Podíval se na mě, ale nezeptal se, co tu děláme, nebo proč tu jsme. Prostě jsme tam byli.
Pozvedla jsem ruce. "Zastávka," usmála jsem se. Normálně by mi něco takového přišlo stupidní, ale v tu chvíli to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Stiles se na mě podíval se zvláštním výrazem ve tváři. "Když jsem říkal, že tě doprovodím a ty jsi mě zavedla sem…" začal, "neznamená to, že bydlíš na téhle lavičce, že ne?" zeptal se a jeho výraz se změnil na rozpustilý.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou, "moje je támhleta," mávla jsem rukou směrem k jedné z vzdálenějších laviček. Stiles se rozesmál.
Byl to jeden z prvních cizích lidí, které jsem si pustila třeba jen o kousek blíž k tělu. A bylo mi s ním fajn. Necítila jsem žádný vnitřní hlas, který by mi říkal, ať se přestanu přetvařovat, usmívat, nebo s ním třeba jen mluvit. Protože jsem byla sama sebou, i když jinak.
Další půl hodiny jsme spolu se Stilesem diskutovali, vtipkovali a smáli se. Cítila jsem se volná. Jako když andělovi rozvážou křídla. Byl to zvláštní, nový a hezký pocit.
Zatímco mluvil, zadívala jsem se mu do tváře. Možná, že je upovídaný a občas sarkastický, ale klidně bych s ním strávila zbytek odpoledne. Bohužel to nebylo možné už jen z toho důvodu, že by se Derek asi pominul. Derek na to sice nevypadal, ale v roli staršího bratra byl stejný jako všichni ostatní. Ochranitelský a otravně starostlivý.
Stiles se nadechoval, aby řekl něco dalšího, ale já jsem natáhla ruku a vzala jeho pravačku - tu zdravou ruku - do své. Okamžitě se odmlčel, podíval se na moji ruku a pak na mě.
"Tohle, byla nejlepší hodina, kterou jsem od začátku školy zažila," prohlásila jsem a neubránila se úsměvu, "ale můj bratr se zblázní, jestli se zdržím moc dlouho," doplila jsem, jeho ruku pořád ve své. Po Stilesově tváři přeletělo zklamání a ani se to nesnažil nějak zakrýt.
"Jasně. Ehm, chceš… chceš doprovodit?"
Přehodila jsem si tašku přes rameno. "To byla otázka?" ověřovala jsem si a do mého tónu prosakovalo pobavení. Odpovědí mi byl jeho krátký úsměv, pak si rukou projel vlasy za uchem. Byl tak jiný než kluk, kterého bych si vybrala za kamaráda. Vlastně hádám, že bych ho spíš nesnášela.
"Čau Stilesi," prošla jsem kolem něj a jemně jsem ho plácla po rameni. Pak jsem zamířila domů…
Jen co se za mnou zaklaply dveře, objevil se přede mnou Derek. Opřel se o rám dveří a měřil si mě zvědavým pohledem.
"Co je?" zeptala jsem si a ujel mi úsměv. Mírně jsem zavrtěla hlavou, usmívání se byl ještě pozůstatek Stilesovi vyprchávající přítomnosti.
"Normálně už býváš víc než hodinu doma," nadhodil.
"No jo, víš," přemýšlela jsem, jak mu to podám a říct mu to rovnou mi přišlo jako poměrně dobrý nápad, "potkala jsem jednoho kluka," řekla jsem a bedlivě jsem sledovala jeho reakci. A že to stálo za to. Nejdřív se zdálo, že Derek zalapal po dechu, pak vytřeštil oči a mírně mu poklesla čelist. K dokonalosti tohohle výrazu už chybělo jen zvednuté obočí a mobil s foťákem. Nikdy jsem ho takhle neviděla. A rozhodně jsem si to užívala.
"Chceš…" odlepil se od rámu dveří a udělal dva kroky ke mně, "chceš mi říct, že jsi měla rande?" zeptal se nevěřícně.
"To zrovna ne," protáhla jsem se kolem něj a vešla do dveří. Derek, stále ještě nevěřícný, pochodoval za mnou.
"Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty…" nechal větu nedokončenou.
"Dereku?" oslovila jsem ho. Zvedl hlavu. "Nech to plavat," poradila jsem mu a s úsměvem filmové hvězdy jsem se rozvalila na pohovce. Kdoví proč, bylo mi skvěle.

***
První část má 2517 slov, takže je poněkud delší... Já doufám, že vás hned první část úplně nezahltila a rádi povídku dočtete. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vall Vall | Web | 12. srpna 2014 v 20:50 | Reagovat

Nová povídka je pěkná!:3 :)
Wow, 2517 slov :)

2 Simix Simix | Web | 13. srpna 2014 v 18:49 | Reagovat

[1]: Ahoj, fakt maxi :) :D
zase četba na několikrát :)
Ale jde vidět, že tě psaní příběhů baví :)

3 Kate Kate | Web | 13. srpna 2014 v 19:59 | Reagovat

[1]: Děkuju. :)

[2]: Nevadí. :) Baví, no. :D

4 Perla Perla | Web | 15. srpna 2014 v 21:04 | Reagovat

Milujem Dereka a všetky rozhovory s Corou. :D
Prvá časť sa mi rozhodne veľmi páčila. Nechápem, prečo by sa mi nemala páčiť, keď to je dokonalá poviedka.
Idem ny ďalšiu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama