I am a werewolf, darling - 2/3

13. srpna 2014 v 22:06 | Kate |  Short Stories
Téma: Teen Wolf
Pár: Stiles/Cora
Děj: Cora se vrací do Beacon Hills a začíná tam chodit do školy. A nenávidí to. Všechno se mění, když potkává Stilese, se kterým se cítí jako normální teenager. Jenže Cora není normální teenager, Cora je vlkodlak. Nemůže to ohrozit jejich vztah se Stilesem?
Poznámka autora: Od prvního setkání Stilese a Cory uplynul už víc než měsíc...



"Coro!"
Přesně na tohle jsem čekala. Rozběhla jsem se směrem, odkud se zavolání ozvalo. Vběhla jsem rovnou do Stilesovi náruče.
"Ahoj," zašeptal mi do vlasů.
"Ahoj," vydechla jsem mu do mikiny. Když jsme se odtáhli, Stiles si mě znovu přitáhl blíž. Díval se mi do očí a naše nosy se téměř dotýkaly. Trochu jsem rozevřela rty a natáhla jsem se pro polibek, ale Stiles se o ten malý kousek odtáhl.
"Hej!" na oko nazlobeně jsem přivřela oči. Tentokrát se Stiles natáhl ke mně, já jsem pozvedla hlavu v očekávání polibku, ale Stiles se zase trochu poodtáhl.
"Hraješ si se mnou," obvinila jsem ho něžně. Naše rty stále dělilo jen pár centimetrů.
"Co děláš dnes odpoledne?" zeptal se polohlasem. Cítila jsem jeho dech na mé tváři.
"Předpokládám, že mě zaměstnáš," předvedla jsem mu úsměv filmové hvězdy. To mu stačilo. Ve vteřiny překonal malou vzdálenost mezi našimi rty a spojil je v dalším dokonalém polibku. Cítila jsem na mém pase jeho pravou ruku. Druhou měl ještě stále v nevýhodné pozici - v sádře zavěšenou v šátku. Byla pro mě připomínkou toho, že je až bolestně křehký. Můj křehký Stiles.
Od mého nástupu do školy uplynulo něco přes měsíc a od našeho prvního setkání se Stilesem se hodně změnilo. Zdráhala jsem se přiznat si, že k němu cítím něco víc, než jen přátelství, ale bylo to tak. Na rozdíl ode mě, on se to nebál přiznat hned.
Nevím jak pro něj, ale pro mě to bylo něco úplně nového a naprosto odzbrojujícího. Byla jsem to pořád já a přece tak jiná. Když jsem byla se Stilesem cítila jsem se jinak. Normální. Obyčejná. A přišlo mi to tak dobře. Jako bych se našla.
Stiles se odtáhl. Ještě mě pohladil po zádech, než jeho ruka našla mojí a propletl nám prsty. Teprve potom jsem byla ochotná věnovat pozornost čemukoliv jinému. Třeba Scottovi, který stál celou dobu vedle nás a kterého jsem si sotva všimla. Kývla jsem na něj a on odpověděl stejným způsobem.
Sice se občas tvářil kysele, ale v duchu byl rád, že si Stiles někoho našel. Ne někoho. Mě.
"Jdeme?" zeptala jsem se. Znělo to, jako bych je pobízela.
"Myslel jsem, že… počkej jak jsi to říkala?" Stiles se na vteřinu zamyslel a já mu v očích viděla tu známou jiskru. "Ta zatracená škola je absolutní ztráta času," napodobil můj hlas.
"Nesnáším, když tohle dělá," rozhořčila jsem se a podívala se na Scotta. Ten protočil panenky.
"Proboha, jdeme," sevřel Stilese za rukáv mikiny a táhl nás ke škole. Musel na nás být opravdu božský pohled…
Za doprovodu několika dalších Stilesových poznámek jsme zmizeli ve dveřích školy.

Biologie, biologie, biologie, opakovala jsem si v duchu, když jsem prohrabávala svou skřínku a hledala učebnici biologie. Dobře, pořád jsem školu nesnášela a prakticky jediný normální důvod, proč do ní chodit byl Stiles, ale dovolit si zkazit test z biologie jsem jsi nějak nedokázala. Plačte a slavte, Cora Haleová se bude učit!
Konečně jsem učebnici našla a nacpala si ji do tašky. Doufala jsem, že v sobě doma najdu odvahu k tomu, abych ji otevřela. Věděla jsem, že mě to bude stát hodně přemáhání…
Když jsem myslela na něco nepříjemného, obvykle mě zaplavovaly staré známé pocity jako mrzutost nebo chladnost, protože i to ve mně bylo. A v takových chvílích se jako dar z nebe objevoval Stiles. Ráda jsem prohlašovala, že je můj anděl.
Ucítila jsem, jak se mi kolem pasu omotala jedna jeho ruka, druhou, která byla v sádře mi obvykle jemně pokládal na břicho. Přesně to udělal.
"Jdeme domů," pošeptal mi do ucha.
"Já vím," přikývla jsem a oprostila se z jeho sevření. Propletla jsem naše prsty a zamířila jsem k východu. Ani jsem se nesnažila zjistit, kde je Scott, protože mi to bylo upřímně jedno, i když obvykle Stilese doprovázel.
Vyšli jsem se Stilesem před školu. Zastavil se a přitáhl si mě trochu blíž. Neprotestovala jsem.
"Necháš mě dneska, abych tě doprovodil až domů?" zeptal se s očekáváním. Trochu jsem se zamračila. Stiles mě chtěl doprovodit až domů poměrně často, ale vždycky jsem mu to zatrhla. Nemyslela jsem si, že by byl Derek připravený poznat mého kluka.
"Stilesi," zaupěla jsem, "víš, že jsem to tak nechtěla," připomněla jsem mu. On se ode mě trochu odtáhl.
"Pojď," řekla jsem a táhla ho směrem, jakým jsem vždycky odcházela domů. Stilesovi se blýsklo v očích.
"Kam jdeme?" zeptal se. Pokrčila jsem rameny.
Šli jsme mlčky, ruku v ruce. Bylo zvláštní jít se Stilesem a být přitom potichu. Stiles obvykle nezavřel pusu. Dávalo mi to spoustu prostoru k přemýšlení o něm. O nás. Tenhle vztah pro mě znamenal všechno a samotný Stiles pro mě znamenal hodně. Klidně jsem mohla být jen další poblázněná puberťačka, ale tak to nebylo. Cítila jsem víc. A zároveň mě něco trápilo. Stiles ke mně byl vždycky stoprocentně upřímný. S výjimkou toho, když šlo o Scotta, ale já jsem věděla svoje, a tak jsem na Stilese nepotřebovala tlačit na věci ohledně Scotta. Problém byl v tom, že jsem mu neřekla o sobě. I když jsem si to nechtěla přiznat, jeden z důvodů, proč jsem nechtěla, aby šel až k Derekovu bytu byl, že by se to mohl nějakým způsobem dozvědět. A já jsem nechtěla, aby to věděl. Pravda je ta, že jsem se bála, že v jeho očích budu monstrum…
Ale nemohla jsem ho držet venku věčně. Povzdechla jsem si.
"Jdeme," řekla jsem a pevně jsem stiskla jeho ruku. Stiles pochopil a zářivě se usmál. Vlepil mi pusu na tvář. Věděla jsem, že nebude chtít zůstat jen u doprovození domů. Půjde se mnou až dovnitř. V duchu jsem se začala připravovat na setkání s Derekem.
Po několika minutách chůze jsme došli k budově, kde se nacházel Derekův byt. Kdysi to nejspíš bývalo skladiště nebo něco podobného. Rozhodně to nebylo stavěné k tomu, aby to dělalo dojem.
"Co tady děláme?" zeptal se Stiles, když jsme zamířili k budově.
"Jdeme si dát pizzu," zažertovala jsem, ale můj hlas nezněl tak, jak jsem chtěla. Bylo úplně jedno, co jsme dělali nebo říkali. Stejně jsem byla nervózní.
Otevřela jsem těžké dveře a pustila jsem Stiles dovnitř. Tvářil se, že by mi rád pomohl, ale jeho handicap mu dovolil v ruce sotva sevřít tužku.
Šli jsme dál, až jsem došli přímo ke dveřím do bytu. Měla jsem sto chutí se otočit a utéct, jak nejrychleji bych to dokázala, ale už jen to, že jsme tam byli - já a Stiles - přede dveřmi dovnitř bytu, mě nutilo neudělat to.
Sevřela jsem kliku až mi zbělely kloubky na rukou a bez jediného dalšího pohledu na Stiles jsem otevřela. Podívala jsem se do bytu, ale naštěstí nebyl nikdo v dohledu. Pokynula jsem Stilesovi a on váhavě vešel dovnitř. Pořád ještě měl na tváři nechápavý výraz, který jsem se snažila přehlížet.
Stála jsem čelem do bytu, zatímco on se otočil, aby za námi zavřel dveře. V tu chvíli se naproti nám objevil Derek. Zatvářil se překvapeně, když zjistil, že nejdu sama. Skoro jsem zaupěla. Stiles zabouchl dveře a ještě než se stihl otočit a než si Dereka vůbec všiml jsem spustila. Slova ze mě prostě letěla.
"Ehm, tohle je můj bratr…" začala jsem, ale to už stál Stiles čelem k Derekovi. Oba dva vytřeštili oči.
"Derek?" Stiles zamrkal, jako by si myslel, že má jen halucinace.
"Stiles?" zeptal se Derek a zíral na Stilese, jako by zrovna přiletěl z Marsu. Nikdy v životě, a tím jsem si stoprocentně jistá, jsem ho neviděla tak překvapeného jako teď.
Obrátila jsem se na Stilese. "Vy se znáte?" i já jsem byla překvapená. Stiles měl ale lepší otázku. Otočil se ke mně s neobvyklým leskem v očích.
"Takže ty jsi sestra Dereka Halea? Jsi Haleová?" zadíval se na mě. A výraz v jeho očích, když se mě na to ptal, byl tak bolestný, že jsem se cítila skoro, jako by mě propíchnul nožem. On to věděl! Došlo mu to při prvním pohledu na Dereka. Zalil mě pocit hysterie, která se mi tlačila krkem až k hrdlu. Měla jsem chuť křičet.
Cítila jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy. "Jsem Haleová," zašeptala jsem a uhnula jsem Stilesovu pohledu. Místo toho jsem se podívala na Dereka. Jeho oči prozrazovaly, že chápe o co tu jde, i když zřejmě ne všechno.
Stiles přešel blíž ke mně a vynutil si můj pohled. Podívala jsem na něj a on se do mého pohledu zaklesl svým. Pak o krok couvl. A já jsem věděla, že to je špatně.
"Stilesi," zašeptala jsem. Pořád jsme se na sebe dívali. Věděla jsem, že našel odpověď v mých očích.
"Věděla jsi to," řekl. "Věděla jsi, že všechno vím. Věděla jsi, že vím o Scottovi, ale stejně jsem ti nestál za to, abys…"
"Stilesi, tak to není!"
Stiles se podíval na Dereka a pak na mě. Bolest, zklamání, zoufalství, ublíženost. To všechno se mísilo v jeho pohledu. Potom se otočil, rychle otevřel dveře, vyklouzl ven a hlasitě s nimi práskl.
"Stilesi, počkej!" zakřičela jsem a vrhla se za ním. V hlavě jsem měla prázdno, neměla jsem tušení, co bych mu měla říct, ale jedno jsem věděla. Moje srdce se roztříštilo na tisíce malých kousků. Měla jsem pocit, že mi každou chvíli exploduje hruď, jakou bolest jsem cítila. Poznala jsem, to co nikdy jindy. A zlomené srdce bolelo víc než cokoliv jiného jsem kdy cítila.
"Stilesi!" nebylo těžké ho doběhnout. Chytila jsem ho za zápěstí a on se otočil.
"Co? Co mi tady chceš teď říct?" vybuchl. "Pamatuješ si jeden z těch rozhovorů z lavičky? Řekl jsem, že potřebuju pauzu od všeho a někoho normálního kolem sebe. Věděla jsi, co tím myslím. Vzal bych to, kdybys mi to řekla! Já bych to pochopil!" křičel celý bez sebe. Pak se otočil.
Ne!
"Nechoď!" vykřikla jsem. Slzy se mi kutálely po tvářích a já jsem to nedokázala ovládat. Stiles nereagoval.
"Prosím, Stilesi, nechoď!" zopakovala jsem. Nezareagoval, ani se neotočil. Pak jsem zůstala sama. Skryla jsem hlavu v dlaních a dala jsem průchod své bolesti. Na svých ramenou jsem ucítila Derekovi ruce. Přitáhl si mě do náručí a já bez zaváhání začala prát jeho šedé tílko v slzách. Nechal mě, ale stále ještě se mnou v náruči, se vrátil do bytu.
Byla jsem jako ochrnutá. V tu chvíli jsem si přála umřít. Přála jsem si, aby to hoření v mé hrudi přešlo. Ne. Přála jsem si Stilese.
"Celou dobu to byl Stiles?" zeptal se šeptem. Přikývla jsem, neschopná jediného slova. Trochu se ode mě poodtáhl a hřbetem ruky mi otřel z tváře slzy. Pak mě vzal ze stran za ramena a posadil mě na pohovku, vtiskl mi polibek do vlasů. Z jeho tváře čišelo pochopení a soucit.
"Potřebuješ být chvíli sama," řekl a zmizel mi z dohledu. Chtěla jsem po něm něco hodit a zakřičet na něj, že potřebuju Stilese, ale věděla jsem, že by to nebylo fér. Nemohl za to. Jestli to někdo zkazil, byla jsem to já.
Opřela jsem si hlavu a naplno se oddala slzám. Myslela jsem na každý polibek, který jsem od Stilese dostala a zoufale jsem toužila probudit se z tohohle příšerného snu. Ale věděla jsem, že vysvobození nepřijde. V duchu jsem znovu viděla to, jak se tvářil, když mu to došlo a co na mě křičel.
Pamatuješ si jeden z těch rozhovorů z lavičky? Řekl jsem, že potřebuju pauzu od všeho a někoho normálního kolem sebe, znělo mi v hlavě. Kousla jsem se do rtu a vybavila si náš tehdejší rozhovor. Po tváři se mi koulely další slzy…

Rozesmála jsem se. Nikdo mě nikdy nedokázal rozesmát tak jako Stiles. Podívala jsem se mu do tváře a objevila na ní spokojený výraz.
"Jsi úžasná, když se směješ," řekl něžně a přejel mi rukou po tváři. Opřela jsem se mu o rameno. Trávili jsme spolu takhle většinu společného času. Na našem místě. Na té lavičce, kde jsme seděli první den.
"A ty příšerný, když se tváříš takhle," poškádlila jsem ho. Ve skutečnosti vypadal dokonale. On vždycky vypadal dokonale.
Vzal jeden pramínek z mých vlasů a začal si s ním pohrávat.
"Víš co jsem nikdy nechápala?" zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do očí.
"Co?"
"Proč já?"
Usmál se. "Lásko," oslovil mě jemně, "opravdu se na to musíš ptát?"
"Řekni mi to," dožadovala jsem se. Povzdechl si, ale pak se pousmál.
"Když jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že budeš moje. Spadnul jsem do toho. A pak jsme šli ze školy. A ty... Byla jsi jiná než ostatní holky, ale přitom pořád tak normální. Potřeboval jsem někoho jako ty. Potřeboval jsem pauzu od všeho, co se v Beacon Hills dělo a když jsem tě poprvé uviděl, chtěl jsem už jen tebe."
"Lháři," obvinila jsem ho a obdařila ho vzpurným úsměvem. Viděla jsem v jeho odpovědi víc, než si myslel, že mi vlastně sdělil a trochu mě to děsilo.
Sklonil se jen pár centimetrů od mého obličeje. "Nikdy bych ti nelhal," zašeptal a pak mě políbil. Cokoliv jsem říkala, tenhle polibek mi dokázal, že mluví pravdu. Cítila jsem se omámená, ale zároveň se v mém nitru ozvaly výčitky…
Ležela jsem si na záda a zírala jsem do stropu, když vzpomínka pomalu opadávala. Jednu ruku jsem sevřela v pěst a cítila jsem, jak mi kůže na dlani povoluje, když se do ní zarývají moje nehty. Tvář jsem měla zbrázděnou mokrými cestičkami, které tam nechávaly horké slzy. Přestala jsem proti svým citům bojovat, přestala jsem potlačovat oheň v mé hrudi. V místě, kde jsem vždycky cítila radostné bodnutí při shledání se Stilesem, nezůstalo nic než prázdno. Drtivé a bolestné prázdno.

Věděla jsem, co to znamená… Ztratila jsem ho.

***
Tentokrát má kapitola "jen" 2238 slov.
Co vy na to? Ztratila Cora Stilese navždy a nebo jsou jejich vzájemné city silnější, než Stilesova bolest z toho, že mu Cora zatajila kus svého já?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vall Vall | Web | 14. srpna 2014 v 20:08 | Reagovat

Jen? Je to úžasný:)

2 Vall Vall | Web | 14. srpna 2014 v 20:09 | Reagovat

[1]: Jen jsem myslela, těmi 2238 slovy:)

3 Simix Simix | Web | 15. srpna 2014 v 18:32 | Reagovat

Zdravím Tě :)
Dva dny nám nešel internet, proto jsem nemohla obíhat, ale teď už jsem tu a jdu to napravit :)
Jen? Spíš tolik? Ale neva .. četba fajn :)
Jde vidět, že ráda píšeš povídky :)
Jméno Stiles, mi připomíná jeden seroš, ale nemůžu si vzpomenout jaký :) :D
nejsem si jistá, jestli to byla Buffy, přemožitelka upírů nebo něco jiného :D
Tak ahoj :)

4 Perla Perla | Web | 15. srpna 2014 v 21:25 | Reagovat

WTF? :o
On odišiel? Tak to som naozaj nečakala. Prečo môj krásny? Dúfam, že čím skôr sa znova stretnú a on to vezme. Nemôže sa to predsa skončiť sad endom. Tomu proste neverím, že by si im to spravila.

Derek a stretnutie so Stilesom.. tak kým sa neobrátil ku Core, bolo to celkom vtipné.

Tak šup šup a píš, pretože ja tu začnem smokliť. :/

5 Kate Kate | Web | 16. srpna 2014 v 10:13 | Reagovat

[1]: Jen! :D A děkuju ti :)

[3]: V pohodě. :) Je to FF (fanfiction) na seriál Teen Wolf, tak že by to bylo z Teen Wolf? :D

[4]: Ráda jsem šokovala. :D
Myslela jsem, že je to dost předvídatelné, takže jsi mě potěšila! :D A ohledně děje... nebudu spoilerovat, určitě bych prozradila až moc. :)

6 Simix Simix | Web | 16. srpna 2014 v 15:35 | Reagovat

[5]: To ne, na Teen Wolf nekoukám :)
A jinak, už je to docela otravné, vím, ale nominovala jsem Tě do Liebster Award :)
Tak zatím ahoj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama