I am a werewolf, darling - 3/3

21. srpna 2014 v 22:19 | Kate |  Short Stories
Téma: Teen Wolf
Pár: Stiles/Cora
Děj: Cora se vrací do Beacon Hills a začíná tam chodit do školy. A nenávidí to. Všechno se mění, když potkává Stilese, se kterým se cítí jako normální teenager. Jenže Cora není normální teenager, Cora je vlkodlak. Nemůže to ohrozit jejich vztah se Stilesem?
Poznámka autora: Cora má zlomené srdce. Ještě že má doma dva další vlkodlaky, kteří o tom možná také něco vědí. A možná má nečekaný člověk nečekanou radu... Pomůže to?



Netušila jsem kolik vteřin, minut nebo hodin uběhlo, ale pořád jsem jen seděla na pohovce a tupě zírala do zdi. Nohy jsem měla pokrčené v kolenou, přitažené co nejblíže k tělu a objímala jsem si je rukama. Neměla jsem sebemenší sílu k tomu, abych se třeba jen zvedla a došla se napít, i když jsem měla v krku nepříjemné sucho. Možná jsem spíš nechtěla a nebo jsem se bála, že když se zvednu, sesypu se jako písek. Jako by ruce pevně tisknoucí moje nohy byly to jediné a poslední, co mě drželo pohromadě.
To, co se mnou bylo, se rozhodně nepodobalo té staré Coře. Stará Cora k sobě nepouštěla moc citů a byla uzavřená. Byla jsem jako nerozlousknutelný oříšek, který dokázal otevřít až Stiles.
S trhnutím jsem si uvědomila, že stará Cora se nikdy nelitovala. Většinou nelitovala ani nikoho jiného, protože jí to bylo jedno. Vždycky jsem bývala taková, ale tohle už ostře hraničilo se sebestředností. Nebo to s ní možná nehraničilo. Já jsem byla sebestředná. Za celou dobu mě ani jedinkrát nenapadlo, co musí cítit Stiles, protože jsem viděla jen to, co cítím já. Moje bolest přehlušovala všechno ostatní kolem i ve mně.
A tak jsem si představila Stilese. On na tom musel být ještě stokrát hůř než já.
Najednou jsem si uvědomila, že se necítím tak špatně jenom kvůli sobě. Cítila jsem se hrozně i kvůli Stilesovi. To, co jsem udělala ho zasáhlo ještě víc než mě.
"Coro?"
Zděšeně jsem sebou trhla, protože jsem si vůbec nevšimla, že Derek vešel do místnosti.
"Jak dlouho už tady sedím?" zeptala jsem se místo odpovědi. Překvapil mě vlastní hlas, který byl nepřirozeně slabý a zněl zlomený. Další důkaz toho, že se jsem se měnila v sebestřednou, lítostivou trosku.
"Dost dlouho na to, aby měl starší bratr právo začít si o tebe dělat starosti," mírně pozvedl koutky a já si teprve potom všimla, že v ruce drží hrníček, ze kterého se kouří. Zaměřila jsem se na vůni a identifikovala tekutinu uvnitř šálku.
"Kakao," vzdychla jsem. Derek mi hrníček bez zaváhání podal a svalil se vedle mě na pohovku. Přetáhla jsem si rukávy svetru, který jsem si vzala někdy v průběhu událostí, přes ruce a opatrně jsem sevřela hrnek mezi dlaněmi. Usrkla jsem si trochu horké tekutiny a cítila, jak se mi hrudí šíří hřejivý pocit. Díky tomu mi bylo o něco lépe. Přitiskla jsem si šálek blíž k sobě a opřela jsem Derekovi vedle mě hlavu o rameno. On mi položil svalnatou paži kolem ramen.
"Jak se cítíš?" zeptal se. Pozorovala jsem hnědou tekutinu v hrnku a hledala vhodná slova.
"Ublížila jsem mu, Dereku. Je to jeden z nejhorších pocitů, jaký jsem kdy zažila," dostala jsem ze sebe. Derek mě pohladil po rameni a druhou rukou mi odhrnul vlasy z obličeje. Podívala jsem se na něj a pátrala jsem v jeho tváři po nějakém náznaku toho, že by přišel jen z nějaké nucené povinnosti. Jeho výraz ale vypadal upřímně.
"Stiles je silná osobnost," řekl.
"Nikdy jsem nepotkala nikoho jako on," zašeptala jsem a zesílila sevření hrnku v rukou.
"Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se bavíme právě o Stilesovi. Víš, on je zvláštní… a otravný, ale člověk ho nemůže nemít rád," prohlásil s mírně pozvednutými koutky. Udiveně jsem se na něj podívala. "Do jisté míry," dodal. Protočila jsem panenky. Nepřišlo mi to moc vtipné.
"Dereku, bavíme se tu o osobě, ke které cítím něco trochu víc, než to, že bych ji měla ráda…" odsekla jsem. Hned jsem se ale mírnila. Derek se mě snažil utěšit a ať už cítím cokoliv, nejsem v pozici, kdy na něj můžu být protivná, proletělo mi hlavou. "Promiň."
"To je v pořádku," stisknul mi rameno.
"Děkuju," hlesla jsem. Podíval se na mě s otázkou v očích.
"Za co?"
"Za tohle," pozvedla jsem hrnek v mých rukou, "tohle," ukázala jsem na jeho ruku na mých ramenou, "a za všechno ostatní," vyjmenovala jsem a vtiskla mu rychlou pusu na tvář. "Děkuju za to, že jsi můj bratr," zašeptala jsem tiše. Derek se usmál a podíval se na mě, jako by říkal: Holka, tebe to teda vážně sebralo.
"Podívej, já jsem tvůj bratr. Vždycky jsem byl a užírá mě, že jsem tě prakticky půlku tvého života neviděl. Jsem tu pro tebe a chci tu pro tebe být, tak mi za to neděkuj, dobře?" vysypal ze sebe a díval se na mě pohledem, jaký jsem na jeho tváři viděla naposledy, když jsem se objevila ve dveřích po mém návratu do Beacon Hills. Derek mě objal a já jsem mu vděčně položila hlavu na hruď. Byl to úžasný pocit, protože i když byl Stiles tak daleko ode mě, byl tu někdo jiný, kdo mě miloval a koho jsem milovala já.
Když jsem se odtáhla, podívala jsem se na dno hrnku, který jsem ještě pořád svírala v rukou a něco mě napadlo.
"Dereku?"
"Hmm?"
"Proč jsi mi tehdy udělal tu snídani? To bylo vůbec poprvé, co ses staral o něco takovýho."
Derek se usmál a v tu chvíli do místnosti vešel Peter. "Myslíš v den, co jsi potkala Stilese? Není to jasné? Pokoušel se o morální podporu. Mysleli jsme, že tě setkání s tím klukem zabije," ozval se nově příchozí. Derek po něm střelil pohledem.
"Spíš to byl první krok k tomu, jak být dobrým bratrem," upřesnil Derek. Kývla jsem a obrátila ztrápený zrak k Peterovi.
"Jsi tady, abys mě mučil? Abys mě ujistil, že láska není nic pro vlkodlaky a že jsem udělala chybu, když jsem se zahazovala se Stilesem? Pak ti můžu rovnou říct tohle: Já to nechci slyšet. Můžeš si říkat, co chceš, ale já tomu nevěřím."
Celou dobu jsem mluvila tichým hlasem, který jsem ani na vteřinku nezvýšila. K mému překvapení Peter zavrtěl hlavou a svalil se na pohovku vedle mě, z druhé strany než Derek. Dal mi ruku kolem ramen stejně, jako to udělal z druhé strany jeho synovec.
"Coro, jsi ještě tak mladá," řekl a kdybych ho neznala, řekla bych, že vypadá téměř zasněně. Ale nechápala jsem, co tím myslí a proč mi to říká.
"Víš," začal Peter, ale pak zaváhal, podíval se za mou hlavou na Dereka a vyměnil si s ním rychlý pohled, než se rozhodl pokračovat, "i my s Derek jsme bývali mladí…"
Zpozorněla jsem. O minulosti se u nás moc často nemluvilo a co jsem nezažila, to jsem nevěděla. Najednou se mi nechtělo brečet a lépe se mi dýchalo.
"Něco o čem nevím?"
"Nevíš toho spoustu," ubezpečil mě Peter. "Nikdy jsem netvrdil, že láska není pro vlkodlaky, Coro. Jen je pro ně složitější a komplikovanější." Peter si povzdechl. Přísahala bych, že jsem viděla, jak se mu zalesklo oko.
"Jak se jmenovala?" zeptala jsem se.
"Jessica," řekl Peter a bylo zřejmé, že se mu to neříká úplně snadno. Představila jsem si mladého Petera a krásnou malou rusovlásku s něžnýma modrýma očima a zářivě bílými zuby, které Peterovi ukazovala při každé příležitosti, stejně jako já Stilesovi. V duchu jsem viděla, jak se drží za ruce a jak Peter dívce něco šeptá, ona se usmívala. Vzápětí se obraz rozplynul. Připadalo mi to tak nemožné, vzdálené…
Derek vedle mě neříkal ani slovo a nesnažil se Petera nějak přerušovat nebo doplňovat. Zřejmě přemýšlel o své vlastní lásce.
"Ta láska byla… prudká, ale vážná," pokračoval Peter. "Ona byla první, koho jsem opravdu miloval."
Něco mě nutilo zalapat po dechu, ale s ohledem k Peterovi jsem to neudělala. Nikdy jsem o něm takhle nepřemýšlela. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že Peter vůbec kdy někoho miloval.
"Jenže byla člověk. A když zjistila, kým ve skutečnosti jsem…" Peter nemusel větu dokončovat.
"Byl jsem zlomený. Mohl jsem bojovat, urovnat to, ale neudělal jsem to. Nešel jsem za svým srdcem. Vzdal jsem to." Podle změny v jeho hlase jsem pochopila, že to je konec příběhu. Peter domluvil. Podíval se na mě upřímným pohledem, jaký jsem u něj nikdy neviděla.
"Neudělej stejnou chybu jako já, Coro. Běž za svým srdcem. Bojuj za toho, koho miluješ," řekl. Ať už jsem čekala cokoliv, tohle ne. Věděla jsem, že Peter udělal spoustu ohavných věcí, přeměňováním nevinných mladých teenagerů počínaje, konče mnohem, mnohem horšími činy, ale to zřejmě neznamenalo, že nemá city…
"Já…" najednou jsem nevěděla, co bych měla říct. Peter už měl zase svůj typický neprůstupný výraz.
"Běž za ním a ukaž mu, že za to stojíš," pobídl mě a kývl hlavou směrem ke dveřím a já věděla, že to je přesně to, co musím udělat. Zaváhala jsem, ale pak jsem Petera krátce objala.
"Děkuju," zašeptala jsem mu do ucha. Věděla jsem, že teď už na něj nikdy nebudu koukat tak, jako doposud. Jeho příběh změnil můj pohled na něj.
Pak jsem se obrátila k Derekovi. I jeho jsem objala. Společně se mnou se zvedl a doprovodil mě ke dveřím. Tam se na mě naléhavě podíval.
"Pamatuj si, že já tě budu mít rád vždycky, ať se mezi tebou a Stilesem stane cokoliv," zdůraznil mi. Usmála jsem se, i když v tom úsměvu nebyl ani náznak po smíchu. Před odchodem z bytu jsem Dereka ještě jednou objala.
"Já vím. Mám tě ráda," zašeptala jsem, věnovala mu pohled a vyšla z bytu. Prošla jsem halou a zhluboka se nadechla, když jsem se ocitla venku. Čerstvý vzduch mi dělal dobře, ale okamžitě jsem ucítila, jak se mi sevřel žaludek. Věděla jsem naprosto přesně, kde Stilese najdu a to i po víc než dvou hodinách, které uplynuly. Zase tolik času jsem tím zíráním do zdi nezabila, napadlo mě.
Celou cestu k parku jsem si v hlavě přehrávala, co bych mu mohla asi tak říct, ale když jsem několik desítek metrů od parku zahlédla na naši lavičce jeho hnědé vlasy, které jsem tak milovala, ostatně jako všechno na něm, všechny připravené věty se mi vykouřily z hlavy. Ucítila jsem známé bodnutí v hrudi, jasnou známku jeho přítomnosti, ale byl tam ještě jiný pocit. Strach. Byl rozlezlý po celém mém těle. V hrudníku, v žaludku, dokonce i v konečcích prstů. Byl horší než mraz, protože mráz se bál tepla, zatímco strach se nebál ničeho.
Odhodlala jsem se a zamířila ke Stilesovi. Přicházela jsem k lavičce zezadu, takže si mě nevšiml, dokud jsem nevklouzla na místo vedle něj. Lehce sebou trhl, náhle vyrušen, ale pak se vrátil k otupělému zírání na zem a tvářil se, že mě ani nepoznal.
"Stilesi," vydechla jsem, náhle zraněná pohledem na něj a položila jsem svou ruku na jeho. Sotva si toho všiml. Zabolelo mě u srdce, ničilo mě to a já si vzpomněla na Peterova slova. Nehodlala jsem to vzdát. Ještě ne.
Byl čas jednat. Prudce jsem se postavila. Musela to vypadat asi jako, když vyletí čertík z krabičky. Stiles sebou znovu trhl, protože nečekal žádný prudký pohyb a zvedl ke mně hlavu. Jeho pohled se vpíjel do mého.
"Poslouchej mě," využila jsem náhlé pozornosti, které se mi dostalo. "Když jsem se vrátila do Beacon Hills a začala tady chodit do školy, byla jsem holka, který je všechno ukradený. Nikdy jsem necítila nic hlubšího, než vztahy v rodině. Dokud jsem nepotkala tebe," zastavila jsem se, abych zjistila, jestli mě pořád poslouchá. Byla jsem překvapená, jak se ze mě slova sypou… Nikdy jsem nebyla řečnický typ. A Stiles vypadal, že se mu moje slova vsakují někam dovnitř. Pouštěl je k sobě.
"Tady na tomhle místě jsi mi říkal, že potřebuješ někoho normálního. A já…" krátce jsem vydechla, "já se s nikým nikdy necítila tak normální jako s tebou," přiznala jsem. Stiles sklonil hlavu. Byl shrbený a měl kolena mírně od sebe, takže mezerou mezi nimi mohl pozorovat zem, loktem zdravé ruky se mohl o jedno koleno opírat.
Sklonila jsem se k němu a chytila jsem ho za bradu. Jemným tlakem jsem ho donutila, aby se na mě podíval. "Jsem vlkodlak, Stilesi."
Rukou, kterou jsem měla na jeho bradě, jsem ho pohladila po tváři.
"Udělala bych pro tebe cokoliv, jen kdybys o to stál," šeptala jsem k němu. Srdce mi začalo být rychleji. Stiles sklonil hlavu a pak ji zase zvedl. Hlasitě se nadechl.
"Nedokážu to." V očích měl slzy. Nerozuměla jsem mu, ale když měl v očích slzy, mně se jimi oči zalévaly také. Když mu po tváři stekla první z nich, jako by mi to teprve došlo. Jako by to byla slza poznání. Slza, která ukrývala odpověď. Slza, která mi dávala definitivní sbohem.
"Ne," hlesla jsem. Takhle to nesmělo skončit.
"Můžeme zůstat přátelé," vypravil ze sebe Stiles těžce. Oba dva jsme věděli, že přátelství by nám nikdy nemohlo fungovat. Bylo to jako poslední kapka. Signál, že jsem prohrála.
Ucítila jsem první horkou kapku, která mi tekla z oka a věděla jsem, že je čas jít. Nechtěla jsem se zhroutit před Stilesem. Netušila jsem, jak se dostanu domů, ale věděla jsem, že čas na zhroucení nastane teprve v Derekově náručí. V bezpečí.
"Jistě. Přátelé," řekla jsem roztřeseným hlasem a otočila jsem se k odchodu. Stiles se také zvedl a otočil se na opačnou stranu ode mě.
Rukávem svetru jsem se pokusila otřít si slzy, ale když mou tvář brázdily nové a nové, vzdala jsem to.
Jedna z prvních myšlenek, které mi proletěla hlavou, byla, co budu dělat bez Stilese? Uvědomovala jsem si, že jsem ho zahrnula do každého svého plánu, každé myšlenky na budoucnost, protože upřímně? Budoucnost bez Stilese, jako by ani nebyla budoucností. Ne doopravdy.
Udělala jsem další těžký krok, další krok, který mě posouval dál od něj. Jakmile vyjdu z parku, tahle kapitola bude uzavřená. Definitivně.
Potlačila jsem přirozenou touhu otočit se a přemluvila jsem se k dalšímu kroku. Šokovaně jsem zjistila, že čím dál jsem, tím víc to bolí. A v tu chvíli mi myslí proletěla Peterova slova. Neudělej stejnou chybu jako já, Coro. Běž za svým srdcem. Bojuj za toho, koho miluješ. A já věděla, že tu chybu dělám. Že jsem nebojovala dostatečně. Ale hlavně jsem věděla, že nejdu za svým srdcem. Moje srdce se drželo Stilese a odmítalo se ho pustit.
Otočila jsem se a přes clonu slz viděla Stilese, jak se přemlouvá k dalšímu kroku stejně jako já předtím. A najednou jsem běžela. Moje nohy se pravidelně odrážely od země a nesly mě k němu. A já věděla, co se děje. Šla jsem za svým srdcem.
Stiles se při zvuku podrážek dunících o chodník ohlédl. Když mě uviděl, jak k němu běžím, praskla maska někoho, kdo má zlomené srdce a já uviděla zase svého starého Stilese. Toho, který mě miloval. Toho, kterého jsem milovala. Překonala jsem poslední krok mezi námi a aniž bych se zastavila, jsem spojila naše rty.
Ten polibek byl úplně jiný, než kterýkoliv před ním. Stiles mi jím říkal, že nezáleží na tom, čím nebo kým jsem. Jsem jeho a na tom záleží.
Jeho pravá ruka mi několikrát přejela po zádech, než ulpěla na mém boku. Pocítila jsem neochvějnou touhu být mu co nejblíže a mít z něj co nejvíc. Příliš brzy se odtáhl. Chtěla jsem se usmát, dát mu najevo, že už je všechno tak, jak má být, ale výraz v jeho tváři mě zastavil. Měl nebezpečně blízko k tomu zlomenému pohledu, který měl před chvíli.
Dotkla jsem se jeho tváře, náhle příliš vyděšená, než abych mohlo něco říct, jen jsem na něj zírala. On zrcadlil můj postoj a zdravou rukou se dotkl mého obličeje. Jeho výraz se najednou projasnil.
"Jsi můj vlkodlak," zašeptal a sevřel mě ve svém náručí. Tvář se mi rozsvítila úsměvem.
"Už nikdy tě nepustím," ujistil mě. A já si nikdy nebyla ničím tak jistá, jako tím, že mluví pravdu a že jsem přesně tam, kde mám být.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Z Z | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 22:31 | Reagovat

super! moc se mi to líbí!

koukni prosím na můj blog a okomentuj, pokud se ti bude líbit, přihlaš se k odběrům
http://styleandmacarons.blogspot.cz/

2 Perla Perla | Web | 21. srpna 2014 v 23:13 | Reagovat

Vieš o tom, aké máš šťastie? :D
Na sekundu som si na tom konci naozaj myslela, že odíde a nechá ho tam len tak. Hoci na jej mieste by som mu asi dala facku za to, ako rýchle to vzdal a ako mohol povedať, že to nezvládne. :D

Každopádne Derek a Peter... oni sú super dvojka a naozaj som nečakala, že urobia niečo v tomto zmysle. Boli naozaj podarení. Taká jedna Haleovská rodinka, ktorá toho vie o láske svoje. :D

Poviedka to bola dobrá, síce znova taká viac-menej len o pocitoch a o láske, takže super. :) Veľmi sa mi páčia  a dúfam, že ešte nejakých podobných dočkám. :)

3 Simix Simix | Web | 22. srpna 2014 v 11:39 | Reagovat

Ahoj :)
Nemálo slov :)
Ale příběhy, kde jsou vlkodlaci nebo upíři mám ráda :)
Chudák Cora :/
Ale je to ukončené krásně a romanticky :)
Tak ahoj :)

4 Kate Kate | Web | 22. srpna 2014 v 21:33 | Reagovat

[1]: Děkuju, na blog určitě mrknu! :)

[2]: Vím! :D No vidíš a já jsem si myslela, že to bude hned všem jasný, že to bude mít happy end. :D
Ohledně Dereka & Petera a jejich minulosti v lásce... Líbí se mi představa, že dokážou všichni držet pospolu, ať už jde o cokoliv. :)
Oh, děkuju, vážím si toho! Myslím, že se dočkáš, takže klid. :)

[3]: Vážně jsem tě připravila o slova? Tak to je pocta, když autor svými slovy někoho připraví o slova, ne? :D
Jinak fantasy příběhy... prakticky nic jiného za příběhy na blogu nebude. :D
No jo, pokoušela jsem se o to. :)

5 Vall Vall | Web | 23. srpna 2014 v 15:36 | Reagovat

Pěkný příběh :) Moc se mi 3 díly líbily:)

6 Faith Faith | Web | 30. prosince 2014 v 15:06 | Reagovat

Tahle povídka mě naprosto ohromila... strašně se mi líbilo, jak si popsala všechny ty emoce, když se Stiles dozvěděl pravdu a všechny Cořiny pocity, opravdu :)
musím si přečíst i ty ostatní :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama