Let it go - prolog

17. listopadu 2014 v 19:08 | Kate |  Let it go
Téma: Vlatní
Pár: Rebecca/ (??)
Děj: Rebecca je sedmnáctiletá dívka jako každá jiná. Kromě smrti matky nebyl její život nikdy ničím narušovaný nebo zajímavý, dokud si neprošla razantní změnou. Proměnou, přesněji řečeno. Jeden jediný den, jeden jediný okamžik jí obrátil život na ruby. Byla přeměněna v něco, co ona sama nebere jako přirozené. Ve vlkodlaka… Ale co když o svou vlčí stránku vůbec nestojí? Co když jí to, čím se stala, připadá odporné a zvrácené? Dokáže najít způsob jak by zase mohla žít normálně? A dokáže ještě vůbec někdy žít normálně? Dokáže se osvobodit?
Poznámka autora: Máme to tady, aneb prolog je na světě! Nic moc od toho nečekejte, je to kratší a má nás to trochu seznámit s hlavní hrdinkou a jejím současným životem. Prostě prolog. :) Doufám, že vás to zaujme. (Popravdě bych řekla, že to zatím není nic moc.) Určitě nechte komentář, co si o tom myslíte a jestli má cenu pokračovat. :) Za naprosto dokonalý a úžasný obrázek moc děkuju mojí nejmilejší Perle. <3




Pomalu se stmívalo a park se začínal schovávat pod rouškou tmy. Slunce už bylo několik minut ukryté za obzorem a já jsem stála uprostřed jednoho z asfaltových chodníčků, které protínaly park křížem krážem, a mžourala do dálky.
"Scotte?" oslovila jsem malého jorkšíra, který pobíhal kousek ode mě a on se okamžitě objevil u mých nohou věrně vrtíc ocasem. Sklonila jsem se k němu a podrbala jsem ho za uchem, tak jak to měl rád. Pak jsem si ho jemně přitisknula k lýtku a podržela jsem si ho u sebe, dokud se potencionální nebezpečí v podobě statného stafordšírského teriéra nevzdálilo dostatečně daleko. Měla jsem Scotta opravdu ráda a jakmile byl na obzoru sebemenší konflikt, už jsem se s ním běžela schovat do kouta. A tak to nebylo jen v případě Scotta. Konflikty nebyly nikdy můj styl.
Povolila jsem sevření a jorkšírova jemná šedá srst mi hladce proklouzla mezi prsty, když se rozběhl očichat další strom. Smutně jsem se usmála do tmy, která se čím dál víc prohlubovala a nabývala na intenzitě, a zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Park byl moje místo. Chodila jsem sem vždycky, když jsem si potřebovala pročistit hlavu. Úplně vytěsnit a nebo si utřídit všechny myšlenky. Dostat se do jiné reality. To všechno jsem v poklidném prostředí parku dokázala.
Ani teď tomu nebylo jinak. Potřebovala jsem zpracovat všechny události, které se staly v průběhu dne. Tentokrát to ale bylo těžší než obvykle. Myšlenky mě obklopovaly a tvořily kolem ně neprůstupnou zeď, přes kterou jsem ani já sama neviděla. Cítila jsem se jako bych byla zavřená v nějaké neviditelné bublině, ze které není cesty ven. Navíc jako by mi pomalu, ale jistě docházel kyslík…
Bylo mi ještě o poznání hůř, když jsem se zamyslela nad tím, že moje problémy jsou vlastně ta nejnepodstatnější věc na světě v porovnání s tím, že nějaké děti v Africe hladoví, nemají co na sebe a neumí číst…
Vždycky jsem přemýšlela takhle. Bylo to ve mně. Nebyla jsem typický rozmazlený teenager, který myslí jen na sebe. Vždycky jsem byla jiná. A nestyděla jsem se za to.
Pohledem jsem zkontrolovala Scotta a když jsem usoudila, že je všechno, jak má být, zamířila jsem k nejbližší lavičce a ztěžka jsem na si sedla. Ztrouchnivělá prkna pod mojí vahou hrozivě zaskřípala. Sklonila jsem hlavu a prohlížela jsem si obrázky a písmena vyrytá do starého dřeva. Jemně jsem přejela prsty po jednom srdci, které mělo uprostřed znázorněnou klikatou čáru. Usmála jsem se. Představila jsem si ubrečenou dívku, která tam srdce zvěčnila a připomnělo mi to, že v tom nejsem sama. Nejsem jediná, která kdy měla zlomené srdce. Takových holek bylo, je a bude ještě spousty…
Prsty jsem přejížděla po těch ornamentech a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Možná bych měla brečet, ale slzy nějak nepřicházely. Někde uprostřed hrudi jsem cítila zvláštní prázdnotu a odněkud, možná ze srdce, proudily do celého mého těla nekontrolovatelné dávky smutku, který jsem ale nedokázala pořádně zpracovat. Uvnitř jsem byla zlomená a nešťastná, ale bylo jako bych nedokázala mé vnitřní pocity skloubit s mým zevnějškem. Nedokázala jsem je pustit na povrch.
Hlavou mi proběhl obrázek mě a Sebastiana spolu. Byl moje první láska. Pokud se to dalo nazývat láskou. Je opravdu diskutabilní, zda se vztah v 16. letech dá považovat za vážný. Jestli v 16. může člověk doopravdy milovat. Já myslím, že ano. A přesto, že to rozhodně nebyla největší láska, které kdy budu schopná, byl to cit. A zbyla po něm jen prázdná díra v mé hrudi.
Scott se mi otřel o nohy a já sebou leknutím škubnula. Shýbnula jsem se a podrbala ho na hlavě. Trochu se oklepal a popoběhl směrem, kterým obvykle chodíme domů. Ústa jsem zformovala do krátkého neveselého úsměvu.
"Ty mi nenecháš ani chvilku, že ne?" povzdechla jsem si. Ale ve skutečnosti jsem se na psíka nedokázala zlobit. Byl mi opravdovým přítelem a byl tu pro mě vždy. Na oplátku čekal, že tu já budu pro něj v úplně každé situaci, třeba i když šlo o obyčejné venčení. A tak jsem byla.
Neochotně jsem se zvedla z lavičky a udiveně jsem zjistila, že už opravdu padla tma. Pískla jsem na Scotta, který zatím popoběhl zase zpátky a pozapomněl se kousek za mnou. Zastavila jsem se a čekala jsem, než přiběhne zase zpátky, abychom mohli jít domů, když si to vyprosil…
Stála jsem kousek od velkého zeleného keře, který jsem měla po pravé ruce, když se mi zdálo, že jsem koutkem oka zachytila nějaký pohyb. Otočila jsem hlavu tím směrem a zamžourala jsem do tmy. Připadalo mi, jako bych zahlédla vzdalující se siluetu, ale nebyla jsem si jistá. Zamrkala jsem a když jsem se znovu zadívala do té hluboké tmy, už jsem si ničeho zvláštního nevšimla. Usoudila jsem, že to byl zřejmě jen nějaký oční klam a že jsem v té tmě už pořádně nic neviděla. Mezitím ke mně přiběhl Scott a my konečně zamířili domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Perla Perla | Web | 17. listopadu 2014 v 21:11 | Reagovat

Začiatok to je veľmi sľubný! Naozaj sa mi to páči, musím povedať, že si to nechala celú čas také tajomné.
Páči sa mi, že má psíka, pripomenulo mi to jeden príbeh, ktorý mám vo worde už tak dlho rozpísaný a tam bol tiež pes, hoci ja som s jeho menom mala také problémy, že až... :D :D
Som naozaj zvedavá na pokračovanie, pretože sa chcem dozvedieť ešte viac a najlepšie by bolo, ak by to bolo čo najskôr. :)
Naozaj tlieskam, hunnie. <33

2 CrazyJull CrazyJull | Web | 18. listopadu 2014 v 15:41 | Reagovat

Napsala jsi to vážně dokonale! :) Zajímalo by mě, koho to byla siuleta. :D
-CrazyJull

3 Simix Simix | Web | 18. listopadu 2014 v 18:29 | Reagovat

~Ahoj~
Ten obrázek k příběhu je suprový ... líbí se mi v tom ta animace :)
Jména toho jokšíra mi připomněl No Ordinary girl :D
Jméno Sebastian se mi líbí :)
Já ani vlastně nevím, co to je láska.. ale pokud není láska, to co jsme cítila ke svému ex .. tak to láska musí být ... nepopsatelná ... nevím teda ...
Přestože se tam nic hrozivého nedělo..já měla hrozivý pocit, že na ní něco vyskočí.. docela dobré ... délka..nepříjde mi to tolik krátké :3
Nice .. určitě pokračuj :3

- Tak ahoj :)

4 Molly Abedi Molly Abedi | Web | 18. listopadu 2014 v 19:51 | Reagovat

Moc pěkně napsané, má to zajímavý nápad, těším se na pokračování :-)
Máš moc pěkný blog :-)

5 Bekah Bekah | Web | 20. listopadu 2014 v 13:39 | Reagovat

Krásne. A som rada, že Rebecca vyzerá ako Danille (Davina z TO). Naozaj mi k tomu ide :3

6 Vall Vall | Web | 22. listopadu 2014 v 20:46 | Reagovat

Ten obrázek se vážně povedl!
Prolog je docela zajímavý:-)
Náš Maxík (pes) je mně také nejlepším přítelem.
Těším se na další dílek♥

7 Renaiti Renaiti | Web | 23. listopadu 2014 v 9:55 | Reagovat

To je úžasné! Opravdu. Dovolila bych si s tebou nesouhlasit, v jedné věci a to, že ten Prolog není nic moc, ba naopak, je úžasný, úplně jsem se do toho ponořila! Píšeš nádherně, budu se velmi těšit na další díl, protože už teď se snažím špekulovat nad tím komu ta silueta patřila nebo spíše proč tam vůbec ten dotyčný byl. Ale stejně nejvíce se mi líbí, že jsi do příběhu zapojila jorkšírka s krásným jménem Scottem, opravdu krásný Prolog a já nemohu nic jiného, než tleskat! ;)...

8 Ellie Ellie | Web | 25. listopadu 2014 v 23:12 | Reagovat

Ahojky,. omlouvám se za neaktivitu, uz to vsechno napravim :) libi se mi uvodka s animkou, uz jsem ji videla u Perly na blogu, moc se povedla:) a ted k povidce..uz podle uvodky jsem si rekla ze tohle cist budu a prolog se mi moc libil :) hehe ma stejneho psa jako ja :)...takze doufam ze brzo pribudne dalsi, tesim se :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama