Let it go - 3.kapitola

1. února 2015 v 20:51 | Kate |  Let it go
Téma: Vlatní
Pár: Rebecca/ (??)
Děj: Rebecca je sedmnáctiletá dívka jako každá jiná. Kromě smrti matky nebyl její život nikdy ničím narušovaný nebo zajímavý, dokud si neprošla razantní změnou. Proměnou, přesněji řečeno. Jeden jediný den, jeden jediný okamžik jí obrátil život na ruby. Byla přeměněna v něco, co ona sama nebere jako přirozené. Ve vlkodlaka… Ale co když o svou vlčí stránku vůbec nestojí? Co když jí to, čím se stala, připadá odporné a zvrácené? Dokáže najít způsob jak by zase mohla žít normálně? A dokáže ještě vůbec někdy žít normálně? Dokáže se osvobodit?
Poznámka autora: Když se proberete z bezvědomí...




Sluneční jas mě lechtal na víčkách a nutil mě vrátit se zpátky do reality, přestože zůstat v té houpavé tmě bezvědomí se jevilo jako lákavé. Stejně pomalu jako usínáte, jsem se probouzela a postupně procitala. Cítila jsem, že mě něco tlačí do zad, a tak jsem se převalila z nepohodlné pozice na zádech na bok. Něco mě polechtalo na tváři a já jsem v tu ránu vyletěla do sedu. Nebyla jsem v posteli. Tak kde potom, sakra?
Park.
Vzpomínky se začaly vracet jako bumerang a každá další mě udeřila tvrději než ta předchozí.
Tma.
Křoví.
Šelest.
Kroky.
Štěkot.
Scott.
Bolest.
Tma.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Mohlo být tak 9 hodin dopoledne, park byl klidný, ale z dálky se ozývaly zvuky normálního každodenního života. Už je 9? Co se včera stalo? Kde je Scott? Jsem vůbec v pořádku?
Cítila jsem vlnu paniky. Něco rozhodně nebylo v pořádku. Bože, strávila jsem noc v parku v bezvědomí, potom co mě někdo praštil! Rozhodně nebylo něco v pořádku! A měla jsem právo panikařit.
Pokusila jsem se postavit na nohy, ale zjistila jsem, že se téměř nemůžu hýbat, jak mě bolelo celé tělo. Cítila jsem se, jako by mě někdo prohodil větrákem. No, možná spíš drtičkou na odpadky. Vzdáleně se to dalo přirovnat i ránu po noci strávené na zemi. Vzdáleně.
Na několikátý pokus jsem se doopravdy postavila. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho mě nohy udrží, takže jsem se snažila jednat. Začala jsem tím, že musím dýchat. A tak jsem dýchala. Oprava: Rozdýchávala jsem.
Netrvalo mi dlouho zjistit, že jsem pořád na tom samém místě jako večer. Možná to bylo dobré znamení. V té situaci.
Poručila jsem svým vratkým nohám udělat několik kroků a otočit se o 180°, abych viděla co je za mnou. Tráva byla udupaná a spláclá a dalo se jednoduše určit místo, kde jsem ležela, jinak jsem ale neviděla nic zvláštního. Až na… krev.
Zkroutila jsem obličej do znechucené grimasy. Byla… byla snad moje? Přešla jsem blíž. Na zemi leželo jen pár kapek, přesto se ale dalo celkem snadno identifikovat, že jde o krev. Fuj.
Zvedla jsem hlavu a pohledem jsem propátrala okolí. Nikde jsem nikoho neviděla. Nedokázala jsem určit, jestli je to dobré, nebo špatné znamení.
Nejlepší bude jít domů, určitě tam bude i Scott, napadlo mě. I když mi to úplně nesedělo, neměla jsem tušení co jiného dělat. Stačilo prostě předstírat, že jsem právě nepřespala v parku. V bezvědomí. Asi bych potom měla jít na policii.
Moje vědomí a myšlenky byly stále jako zahalené v mlze. Bylo těžké myslet jasně. Bylo těžké vůbec myslet.
Otočila jsem se, abych to vzala domů tou nejkratší cestou. Jak rychle jsem vykročila, tak rychle jsem se zastavila a z hrdla mi vyšel zkomolený skřek, jak jsem se lekla. Několik málo metrů ode mě někdo stál.
Ta osoba mi málem přivodila infarkt!
Při bližším pohledu jsem zjistila, že je to kluk. Nemohl být o moc starší než já. Tipovala bych mu takových 18. Byl dost vysoký a taky pěkně štíhlý a dala bych krk za to, že se pod dobře padnoucí černou mikinou ukrývají vypracované svaly. Nebyla jsem dost blízko, abych mohla určit barvu očí, ale zřejmě byly modré. Vlasy měl blonďaté, v krátkém moderním sestřihu, vepředu upravené tak, že čněly nahoru. Vlastně byl celkem hezký…
Oskenovat ho pohledem mi trvalo sotva vteřinku. A uvědomit si, že se tam objevil naprosto neslyšně, nečekaně a jen chvíli po tom, co jsem se probrala z bezvědomí, když mě večer někdo praštil, a že stojí jen několik metrů ode mě, mi netrvalo o moc déle. Automaticky jsem o krok ustoupila. Měla jsem tendenci se nenápadně rozhlédnout po okolí, jestli neuvidím někoho, kdo by mi pomohl, kdyby mě neznámý chtěl třeba znásilnit, ale nedokázala jsem z něj spustit oči. Vyhlížel tak děsivě, až se to nezdálo možné.
Pocítila jsem bodnutí strachu. Co když mě opravdu znásilní? Nebo zabije? Dokázala bych se bránit? Myšlenky mi létaly hlavou jedna za druhou.
Blonďák zvedl ruce v obraném gestu a vyrazil ze sebe krátké zasmání. "Netvař se tak vyděšeně, já tě nehodlám zabít," řekl jako by mi četl myšlenky. Mluvil o něco vyšším hlasem, než bych od něj čekala a v jeho tónu bylo znát mírné pobavení. Jestli se mě pokoušel uklidnit, první pokus mu rozhodně nevyšel.
"Oh," vyrazila jsem ze sebe. "Tohle jsou rozhodně první vrahova slova," řekla jsem a ustoupila jsem o další krok vzad.
"Kdyby sis opravdu myslela, že se tě pokusím zabít, nezkusila bys už utýct?" zeptal se s mírným úsměvem, který odhalil dvě dokonale bílé řady zubů a spustil ruce dolů.
Máš moc dlouhé nohy, stejně bych ti neutekla, prolétlo mi hlavou. "Promýšlím to," plácla jsem. Vůbec jsem nechápala, proč s ním vlastně mluvím. Na jednu stranu mě děsil k smrti, na druhou mě to k němu trochu táhlo.
Tentokrát roztáhl ústa v plném úsměvu a udělal krok ke mně. Já jsem okamžitě udělala krok vzad. "Stop!" vyhrkla jsem a on se opravdu zastavil. Opět zvedl ruce. "Uklidni se, vážně nemám zapotřebí tě zabíjet, nebo tak něco," ujistil mě a pokrčil rameny.
"Fajn," přikývla jsem, "tak co tady děláš?" změřila jsem si ho pohledem.
"Řekněme, že jsem tušil, že tě tady najdu," nadhodil.
"Cože?" To bylo opravdu moc. "Kdo sakra jsi?" Konečně mě napadlo zeptat se na něco opravdu podstatného. "A proč bys mě hledal?" přidala jsem další otázku. Je možné, že mě ten kluk zná? Co se to děje?
"Takže popořadě. Ano, slyšela jsi dobře. Nešel jsem sem jen tak. Ty jsi byla konkrétní důvod. Kdo jsem… to je komplikované. A proč bych tě hledal… to je ještě komplikovanější," vysvětlil - dost chabě, ovšem - a slabě se usmál.
"Výborně," poznamenala jsem sarkasticky, "hned je mi všechno jasnější. Promiň, ale tohle mi jako vysvětlení vážně nestačí," pronesla jsem. On se zatvářil trochu otráveně. Jestli čekal, že mu po jeho dokonalém osvětlení situace skočím do náruče, zřejmě se někde dost ošklivě praštil do hlavy. Navíc… pořád mi ještě tak trochu unikala pointa toho, proč mluvím s naprosto cizím člověkem, který může být i nebezpečný, potom všem, co se mi za posledních několik hodin stalo. Něco tu hodně nesedělo. Za normálních okolností bych už asi opravdu utekla.
"Nemůžu ti všechno říct hned teď a najednou. Bylo by toho na tebe víc než dost," objasnil mi.
"Jak to myslíš, že mi nemůžeš říct všechno hned? Znamená to, že tohle není poprvé a naposled, co se my dva vidíme?" zeptala jsem se překvapeně. Nechystal se mě třeba unést?
"Věř mi, že ne," mrkl na mě. Pozvedla jsem obočí. Ta informace ke mně došla celkem rychle. A nechápu jak, ale okamžitě jsem ji tak přijala.
"Fajn. Pak chci vědět, jak se jmenuješ," oznámila jsem.
On se opět zeširoka usmál. "Lucas."
Lucas. To jméno k němu dokonale pasovalo. Nedokázala jsem si ho představit s žádným jiným. A když jsem to jméno znala, důvěřovala jsem mu o něco víc. Ne dost, ale asi tolik, že jsem usoudila, že i on má právo dozvědět se mé jméno.
"Rebecca," řekla jsem.
Zase blýskl tím svým úsměvem. "Já vím," ujistil mě. Pozvedla jsem obočí. Ví? Jak? Chtěla jsem se ho zeptat, ale v tu chvíli jako by se mi žaludek obrátil naruby. Odvrátila jsem se o Lucase a ještě v ten moment už jsem v ústech mohla cítit kyselou chuť. Pak se můj žaludek zvedl v další vlně a já jsem se vyzvracela. Svět byl najednou tisíc kilometrů vzdálený. Byla jsem jen já a moje tělo, které se otřásalo v dalších a dalších křečích, jak se ze sebe snažilo dostat všechno, co mohlo.
Lucas ke mně přiskočil, ale já jsem se tentokrát nijak nebránila. Vzal mě za paže a když jsem letmo zahlédla jeho tvář, zachytila jsem na ni starostlivý výraz.
"Už to začíná," zamračil se v rukou stále svírajíc moje paže.
"Co začíná?" zeptala jsem se tiše. Najednou jsem se cítila strašně slabá.
On se mi podíval do očí a já v těch jeho mohla vyčíst upřímnou starost. Pak řekl slovo, na které v životě nezapomenu.
"Proměna."

***

Nevím proč, ale jsem z téhle kapitoly strašně nadšená, protože... Vlastně úplně nevím proč. :D Každopádně vám chci oznámit dvě věci. Za prvé - zamilovala jsem se do psaní téhle povídky, jako hodně. A strašně se těším na psaní dalších kapitol! :3 Tak jo, ani nevím proč vám to říkám. :D
Teď ta důležitější věc. Lucas. :D Někteří pozorní (pravděpodobně nikdo, haha :D) v jeho popisu a možná z části i jméně mohli rozpoznat Luka z 5SOS. Takže jsem chtěla říct tohle: Zčásti jsem si vypujčila jeho vzhled a napůl i jméno, ale tohle není a nebude FF na 5SOS. To jsem jen potřebovala říct, abychom měli jasno. :D
No a co na to jinak říkáte? :)

Kate
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lexi Lexi | E-mail | Web | 2. února 2015 v 11:59 | Reagovat

Je to úplně zatraceně cute! :3 A neboj ani jsem si to z FF na 5SOS nespojovala :D Sice ten popis byl podezřelý, ale to je tvůj boj a rozhodně toho Lucase chci potkat ve skutečnosti :3 :D Jaj, já se tak těšim na další kapitolky! :3

2 Bekah Bekah | Web | 2. února 2015 v 13:44 | Reagovat

Krásna kapitola.
Mňa by zaujímalo, ako sa musela Rebecca cítiť, keď sa ráno prebudila v parku :DD Ja by som asi zutekala na psychiatriu. :DDD
Ja 5SOS moc nepoznám, takže mi Lucas neprišiel vôbec povedomý. Ale je veľmi tajomný, a dúfam, že v nasledujúcich kapitolách sa o ňom dozviem trochu viac.

3 Simix Simix | Web | 7. února 2015 v 22:18 | Reagovat

Jáj :)
Parádní díl.  
Takže Lucas bude upír,  vlkodlak, nebo něco takového a teď se to stává i z ní. Akorát by mě zajímalo,  jestlibto je on, kdo ji napadl :)
Těším se na další dil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama