Let it go - 4.kapitola

22. února 2015 v 21:40 | Kate |  Let it go
Téma: Vlatní
Pár: Rebecca/ (??)
Děj: Rebecca je sedmnáctiletá dívka jako každá jiná. Kromě smrti matky nebyl její život nikdy ničím narušovaný nebo zajímavý, dokud si neprošla razantní změnou. Proměnou, přesněji řečeno. Jeden jediný den, jeden jediný okamžik jí obrátil život na ruby. Byla přeměněna v něco, co ona sama nebere jako přirozené. Ve vlkodlaka… Ale co když o svou vlčí stránku vůbec nestojí? Co když jí to, čím se stala, připadá odporné a zvrácené? Dokáže najít způsob jak by zase mohla žít normálně? A dokáže ještě vůbec někdy žít normálně? Dokáže se osvobodit?
Poznámka autora: Rebecca potřebuje vědět víc. A Lucas očividně ví mnohem víc...




Svět se zatočil a můj žaludek se znovu zvednul. Po zádech mi přejel mráz a dala se do mě zima. V jedné vteřině jsem byla v pořádku - v rámci možností - a v druhé jsem dřepěla na zemi a můj žaludek ze sebe dostával svoje maximum. A to doslova.
Podívala jsem se na Lucase. Stále mě držel za paže a když se naše pohledy setkaly, nezatvářil se nijak znechuceně.
Nevěděla jsem, jestli budu schopná ze sebe vydat hlásku, ale musela jsem to zkusit. "Jaká proměna?" zachraptěla jsem. Asi se přeřekl, když říkal proměna. Nejspíš tím myslel, že se někomu udělá nevolno, nebo tak.
"Nemůžu ti to vysvětlit tady a hned," zamračil se. Náhle měl vážný výraz. Nevím, co mě to při pohledu na něj napadlo, ale pokusila jsem se rychle zvednout. V jeho očích jsem objevila divný záblesk, který mě poněkud zneklidnil.
"Měla bych jít domů," oznámila jsem mu. Lucas se zvedl taky. Ještě pořád mě držel.
"Nemůžeš jít domů," vyhrkl. Zamračila jsem se a vytrhla jsem se mu.
"Proč bych nemohla jít domů?" odsekla jsem, ale přemohl mě další žaludeční pochod a moje tělo ze sebe opět dostalo část svého obsahu.
"Možná kvůli tomuhle," řekl nezúčastněně a položil mi ruku na bok, aby mě podepřel. V místě jeho dotyku jsem cítila příjemné teplo. Z části mě to dost děsilo. Pořád byl úplně cizí.
"Co jsi myslel tou proměnou?" zeptala jsem se a ignorovala jsem tak jeho předchozí poznámku.
Lucas si hlasitě povzdechl. "Vysvětlím ti to. Ale teď nemůžeš jít domů. Vezmu tě k sobě," navrhl. Vrhla jsem na něj pohled a vymanila jsem se z pod jeho ruky.
"Sotva tě znám! Právě jsem strávila noc v parku v bezvědomí, můj pes je bůhvíkde, pak se zčistajasna objevíš ty a jsi nejchytřejší na světě. Pak je mi špatně, což mimochodem klidně může být z otřesu mozku, a ty řekneš: 'nesmíš domů, vezmu tě k sobě'?" křičela jsem. "Můžeš být pedofil nebo vrah nebo obojí! Proč bych s tebou měla někam chodit?"
Lucas stál na místě jako přikovaný a poslouchal můj hlasitý výjev bez známek jakýchkoliv emocí. Pak se ke mně natáhl a vyhrnul mi tričko na břiše. Okamžitě jsem se pokusila ho praštit, ale druhou rukou mi ruce podržel dál od jeho těla. Pak mi věnoval důležitý pohled.
"Tohle je ten pravý důvod, proč nemůžeš domů," řekl a kývl hlavou k holé kůži na mém břiše. Podívala jsem se dolů a můj vztek vystřídal šok. Na mém břiše byl obrovský krvavý šrám, který měl tak trochu oválný tvar. Vlastně to vypadalo jako…
"Kousnutí?" hlesla jsem. On přikývl a pustil mě. "Ale jak…?" nechápala jsem.
Lucas naklonil hlavu ke straně, přimhouřil oči a dal mi zvláštní pohled. "Tak co? Půjdeš se mnou?" zeptal se místo odpovědi. Výraz v jeho tváři mi prozradil, že ví mnohem víc, než kolik mi zatím řekl. A já jsem potřebovala vědět víc. Na následky jsem mohla myslet později. Nadechla jsem se, abych mu řekla, že jdeme. Ale přísun chladného vzduchu neudělal dobře mému žaludku. Znovu jsem se vyzvracela.
"Vážně to není dobrý," zasténal Lucas vedle mě.
"Já vím," dokázala jsem zašeptat. "Jdeme," dodala jsem ještě tišeji. Lucas mě ale slyšel a věnoval mi nevěřícný pohled. Pak ale přikývl a zase mě podepřel. Vyrazili jsme, aniž bych měla tušení kam. Svěřila jsem se do rukou cizímu klukovi. Možná jsem si právě podepsala rozsudek smrti, prolétlo mi hlavou. Možná.

Lucas otevřel dveře do bytu a společně se mnou vešel dovnitř. Ani když jsme byli uvnitř, nedal ruku pryč z mého pasu. Zrovna jsem měla chvíli, kdy jsem se dokázala soustředit i na něco jiného než na nevolnost, která přicházela v nepředvídatelných vlnách, a tak jsem přemýšlela, co bych měla udělat. Lucas mě vedl krátkou chodbičkou a zahnul hned do prvních dveří vlevo.
Octli jsme se v obývacím pokoji. Místnost nebyla nijak velká a byla skvěle osvětlená. Celou stěnu nalevo vyplňovala francouzská okna, stěna naproti dveřím byla bílá a kromě dvou fotek v rámečcích prázdná, stejně tak stěna vpravo. V místnosti byl béžový gauč a naproti němu obrovská televize. Pak tu byl konferenční stolek, dvě vyšší skříně z každé strany vedle televize a nad ní ještě polička. To bylo vše. Nikde se neválelo žádné oblečení ani zbytky jídla, jak bych čekala.
Lucas mě odvedl ke gauči a opatrně, jako by jednal s porcelánovou panenkou, mě na něj posadil. Věnoval mi malý úsměv. "V pohodě?" zeptal se. V tu chvíli jsem ucítila, že se nevolnost znovu vrací. Zkroutila jsem obličej ve zmučené grimase a do Lucase jako když střelí. Během několika vteřin byl zpátky s kyblíkem a stihl to jen tak tak.
"Díky," zamumlala jsem o chvíli později, když jsem od sebe kyblík odstrčila. Lucas krátce kývl a pak se na mě znepokojeně podíval.
"Měla by sis lehnout, dojdu ti pro vodu," ukázal na gauč a zmizel ve dveřích na chodbu.
"Chceš, abych ti pozvracela gauč?" zeptala jsem se spíš pro sebe a postavila jsem se, abych se podívala na fotky visící na zdech.
"Ne, ale musíš odpočívat," napomenul mě jeho hlas přímo za mými zády. Leknutím jsem nadskočila. Jak se dokázal pohybovat tak tiše?
"Přestaň tohle dělat," rozkázala jsem mu.
"Kromě toho," hodil očima směrem ke gauči, "řekl bych, že už stejně nemáš co zvracet."
Nevesele jsem se zasmála. "Nejlepší zpráva dne."
Lucas se s chutí zasmál a já jsem si konečně šla sednout zpátky na gauč. Jen co jsem se posadila, napadlo mě podívat se na tu nechutnou ránu, co jsem měla na břiše. Aniž bych se podívala na Lucase, jsem si vyhrnula tričko i mikinu, kterou jsem na sobě měla, a zahleděla jsem se na kousanec. Je to od psa? Co když se mi tam dostane infekce? Nebo, nedej bože, dostanu vzteklinu? Tok myšlenek mi proplouval hlavou nesmírnou rychlostí. Udiveně jsem si uvědomila, že jsem to kousnutí vůbec necítila. Kdyby mi ho Lucas neukázal, ani bych nevěděla, že tam je. Ale… jak o něm vůbec věděl Lucas? Na tom klukovi bylo něco hodně divného.
Zvedla jsem k němu oči a zapátrala jsem v jeho tváři. "Jak jsi o tom věděl?" zeptala jsem se. Neupřesnila jsem to, ale pochopil mě. Povzdechl si a sedl si vedle mě. Možná až příliš blízko.
"Je to… složité," řekl pomalu. Hlas měl nakřáplý.
"A taky komplikované. Fajn, to už jsi říkal," kývla jsem. "A vážně začínám mít pocit, že mě máš za úplně pitomou," dodala jsem.
V jeho tváři se mihlo něco, co neumím přesně pojmenovat. "Je to tak zřejmé?" zažertoval, ale pak opět nasadil ustaraný výraz. "Spíš jen nemám tušení jak začít."
"Bude mě to děsit?" zeptala jsem se.
Lucas se odmlčel. Hlasitě jsem zasténala.
"Tak do toho," pobídla jsem ho jemně, "já už to nějak zvládnu."
"Ne, že bych měl na vybranou, ale jsi si stoprocentně jistá?" ujišťoval se Lucas. Kousal si přitom spodní ret a to mu dodávalo na nervózním vzhledu. Vlastně byl docela roztomilý… Po téhle myšlence jsem se okamžitě okřikla. Ne. Nebudu přemýšlet nad tím, že ten kluk sedící přímo vedle mě je roztomilý! Nebudu.
"Ne," odpověděla jsem. "Ale jak jsi řekl, nemáš na vybranou," dodala jsem a opřela jsem se o opěradlo gauče, připravená slyšet co mi musel říct. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se mi během jeho slov změní celý život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simix Simix | Web | 23. února 2015 v 20:12 | Reagovat

~Čaué~
Přečetla jsem si půlku, myslela jsem, že je to už konec.. posunu a ono ne :D
Kdyby jo, skončilo by to docela zajímavě :D Ne, že by pravý konec tohoto dílu neskončil napínavě...
A teď to přijde...
Dost by mě zajímalo, kdo jí kousnul.
Je mi už docela jasné, že se promění ve vlkodlaka, pokud se moc nemýlím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama