Let it go - 5.kapitola

11. května 2015 v 19:15 | Kate |  Let it go
Téma: Vlatní
Pár: Rebecca/ (??)
Děj: Rebecca je sedmnáctiletá dívka jako každá jiná. Kromě smrti matky nebyl její život nikdy ničím narušovaný nebo zajímavý, dokud si neprošla razantní změnou. Proměnou, přesněji řečeno. Jeden jediný den, jeden jediný okamžik jí obrátil život na ruby. Byla přeměněna v něco, co ona sama nebere jako přirozené. Ve vlkodlaka… Ale co když o svou vlčí stránku vůbec nestojí? Co když jí to, čím se stala, připadá odporné a zvrácené? Dokáže najít způsob jak by zase mohla žít normálně? A dokáže ještě vůbec někdy žít normálně? Dokáže se osvobodit?
Poznámka autora: Rebeccu čeká šok...



"…A takhle to je. Měníš se. Budeš jednou z nás. Vlkodlak," řekl Lucas, aniž by se usmál nebo jakkoliv jinak prokázal, že celé jeho vyprávění není jen hloupý vtip.
Pak mi ale všechno došlo v jedné jediné vteřině.
"Kde je kamera?" zeptala jsem se ho. On se viditelně zarazil a zmateně pozvedl obočí.
"Cože?"
"Kamera," zopakovala jsem. "Jestli jsem se stala obětí nějaké reality show, tak fajn. Bylo to neuvěřitelně vtipné a všichni se teď budou bavit na můj účet. Je to všechno? Už můžu jít domů?"
Lucas na mě stále nevěřícně zíral, dokonce měl mírně pootevřené rty. Pak se rychle vzpamatoval. "Já si nedělám srandu!" vyhrkl dost nahlas.
"Já taky ne," ujistila jsem ho. "Ale vážně… Vlkodlaci?" zasmála jsem se. "To vás nic lepšího nenapadlo?"
"Tohle není žádná pitomá reality show, proboha!" zakřičel Lucas a vyskočil z gauče. Byl ve své roli dobrý, ale ne dost. Vlastně to byla úleva vědět, že jsem se stala součástí nějaké show. A všechny události se tím vysvětlily.
"Jsi docela dobrej," řekla jsem Lucasovi. "Jaký je tvůj plat?" zajímalo mě. Pak jsem se trochu zarazila. "Jmenuješ se vůbec Lucas?"
Lucas vytřeštil oči. Pak si sedl zpátky ke mně na gauč. Chytil mě za paže a podíval se mi přímo do očí. "Všechno, co jsem ti před chvíli řekl, je pravda," řekl a kladl přitom důraz na každé slovo. Já jsem se jen usmála a zavrtěla jsem hlavou. Měl by toho nechat, vždyť už jsem na to přece přišla. Je z televize.
Lucas ode mě odtrhl pohled a nechal svoje ruce klesnout podél těla. Pak se zvedl z gauče a otočil se směrem k francouzským oknům.
"Ptala ses, jestli tě to bude děsit," řekl Lucas.
"Jo, to jsem ještě netušila, že jsi od televize a tohle je jen nějaká pitomá show," přikývla jsem, i když to nemohl vidět.
"Promiň," řekl potom.
"Cože?"
"Myslel jsem, že se obejdeme bez toho…"
Jeho slova mi vůbec nedávala smysl. Co tím myslel? Trochu jsem se znepokojila. Pozorně jsem sledovala jeho záda a snažila jsem zachytit jakýkoliv náznak toho, že se mě přece jen nechystá zabít. Srdce se mi rozbušilo.
Uslyšela jsem, jak se zhluboka nadechl. Ramena se mu přitom zvedla. Pak naklonil hlavu nejdřív na jednu a potom na druhou stranu, jako když si protahuje ztuhlé krční svaly. Náhle začal dýchat hlouběji a víc nahlas. Ruce, které mu doposud volně vysely podél boků, zaťal v pěsti. Vypadal trochu jako by bojoval s návalem vzteku.
Na chvíli jsem pohledem těkla ke dveřím. Kdyby se cokoliv dělo, dokázala bych utéct? Snažila jsem si vzpomenout, jestli Lucas při našem odchodu zamkl.
Přenesla jsem pozornost zpátky na Lucase a okamžitě jsem zaznamenala razantní změnu. Proboha, co se to děje?
"L-lukasi?" řekla jsem a hlas se mi zatřásl. On se začal pomalu otáčet. Zpočátku jsem viděla jen půlku jeho obličeje, ale potom už ke mně stál čelem. Nejdřív mě zjev přede mnou šokoval, potom šok vystřídalo zděšení. Dala jsem si dlaň přes pusu, ale stejně mi unikl vyděšený výkřik. Někde v koutu mysli jsem věděla, že musím utéct, ale nohy mě nechtěly poslechnout. A tak jsem tam jen stála. Naproti Lucasovi, který už nevypadal jako Lucas.
Uši měl delší a špičaté, z tváří mu vyrůstala srst, z otevřených úst vyčuhovaly dva ostré špičáky. A jeho oči… předtím modré jako oceán teď žhnuly jasně žlutou barvou. Stačila jsem zaregistrovat i jeho prodloužené nehty. Ne. Nebyly to nehty. Byly to drápy.
Při pohledu na něj mě napadla jen jedna jediná věc. On je monstrum.
Zvíře.
Hlasitě jsem zalapala po dechu.
Vlkodlak.
Polil mě studený pot. On mi nelhal.
Nedokázala jsem se na něj dál dívat. Nebýt toho, že můj žaludek už byl opravdu prázdný, pravděpodobně bych znovu zvracela. Pokusila jsem se udělat krok vzad. Netoužila jsem po ničem jiném, než být od Lucase co nejdál.
Slyšela jsem tiché vrčení, při kterém mi naskakovala husí kůže. Jenom mě to utvrdilo v tom, že musím utéct. Nohy jako by mi rozmrzly a já jsem klopýtavě vyrazila ze dveří s jediným cílem. Dostat se pryč.
Nemusela jsem se ohlížet, abych věděla, že Lucas je za mnou. A nemusela jsem být geniální, abych pochopila, že nemám šanci utéct. Lucas mě dostihl v půlce chodby. Zaječela jsem. Panika mě naprosto ochromila.
Potom jsem ucítila stisk jeho ruky na mém zápěstí.
"Ne!" zakřičela jsem a pokusila jsem se mu vyškubnout. Nepovedlo se. Otočila jsem se k němu čelem, abych měla lepší postavení a málem jsem se zasekla uprostřed pohybu. Lucasova tvář byla zase jen jeho. Nebyly tu žádné známky po prodloužených špičácích nebo svítících očích. Sklouzla jsem pohledem k ruce, která mě svírala. Drápy byly pryč.
V další vteřině jsem zpanikařila. Pokusila jsem se Lucase praštit. "Pusť mě, ty zrůdo!" vykřikla jsem, ale hlas se mi zlomil. Teď není čas na slzy, napomínala jsem se, ale marně. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají a jak se mi svět rozmazává před očima. Přestože jsem nechtěla být Lucasovi tak blízko, přestala jsem se zmítat.
"Rebecco," řekl Lucas jemně a ucítila jsem jeho dotek na mojí tváři.
"Nech mě být!" vzlykla jsem a pokusila se odvrátit. K mému překvapení mě pustil. Ale já jsem nebyla schopná utéct. Nebyla jsem schopná ani stát. Svezla jsem se k podlaze a opřela jsem se o zeď. Lucas si sedl ke mně. Cítila jsem teplo jeho těla, i když jsem tak moc nechtěla. Ještě pořád jsem měla před očima to monstrum, kterým byl sotva před minutou. Teď na mě zíraly ty inteligentní a dokonale modré oči, jako by se nic z toho nestalo.
"Rebecco, omlouvám se. Myslel jsem, že to půjde bez toho a nechtěl jsem, aby se stalo přesně tohle," tiše ke mně promlouval. Snažila jsem se k sobě jeho slova nepouštět, ale bylo to těžké.
"Poslouchej, ty jsi to prostě potřebovala vidět, chápeš?"
Nadechla jsem se k odpovědi a v tu samou chvíli jsem se otřásla zimou. Přitom jsem na kůži jasně cítila kapičky horkého potu. Náhle jako by mě bolely všechny kosti a klouby. Prostě celé tělo. Lucas to zpozoroval a sáhl mi na čelo. Jeho ruku jsem okamžitě setřásla a odsunula jsem se dál od něj.
"Úplně hoříš," řekl starostlivě. Tak proč je mi zima?
"Je tohle proměna?" zašeptala jsem.
Nemusel nic říkat. Odpověď jsem si přečetla v jeho očích.
"Měním se ve zrůdu," zašeptala jsem potom. "Budu jako ty," podívala jsem se na něj. Po tváři mi stekla osamělá slzička.
Lucas zavrtěl hlavou a položil mi jeho chladnou dlaň na tvář. "Pamatuj si, že ať se děje cokoliv, nikdy nebudeš zrůda." Ta slova mi utkvěla v paměti.
Nikdy nebudeš zrůda.
Rozhodla jsem se, že to je to, čeho se budu držet. Nikdy nebudu monstrum. Nikdy se doopravdy nevzdám. Nepoddám se tomu.
Nikdy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Simix Simix | Web | 21. května 2015 v 19:53 | Reagovat

~Čaué~
Moc hezký díl :)
Líbilo se mu .. jak mu prostě nevěřila.. jak si myslela, že je od televize a pak se ji ukázal. V plno filmech/seriálech na toto téma ... to tak je.. že se kluk ukáže dívce ve své druhé podobě.
Moc hezký díl a rozhodně se těším na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama