No Ordinary Girl - 11.kapitola

3. června 2015 v 18:08 | Kate |  No Ordinary Girl
Téma: Teen Wolf
Pár: Allison/ (?)
Děj: Žít v Beacon Hills nebylo nikdy lehké… Allison je krátce po rozchodu se Scottem. A ve městě se objevují noví nepřátelé. Alfy. Allison, která je ve špatnou dobu na špatném místě je unesená. Alfy jí drží zavřenou a následovně dostanou nápad. Jejich plán jim ale nevyjde úplně podle představ… Co selhalo? A jaké budou následky?
Poznámka autora: Zpátky k Allison...




Hrudník se mi zvedl v prudkém nádechu tonoucího, který do plic právě konečně nabral trochu vzduchu. Ale já jsem nebyla tonoucí. Jediné, v čem jsem se mohla topit byla bolest hlavy, která mě obklopovala a zcela pohlcovala.
Otevřela jsem oči a zamrkala jsem, abych si přivykla na šero, které v místnosti panovalo.
V místnosti?
Měla bych být v opuštěné části města. Stejně jako ostatní. Ostatní, došlo mi, bojovali se smečkou Alf. Jsou snad…? Ne! Museli přežít.
A co Lydie? Při vzpomínce na ni se mi rozbušilo srdce. To, jak ležela na zemi naprosto bezbranná… Pořád jsem ten obraz měla před očima. A pořád mě děsil.
Prudce jsem se posadila, i když to asi nebyl ten nejlepší nápad, protože bolest hlavy se mi zabodla do lebky jako střep. Zasténala jsem. Au.
Potom jsem si uvědomila, že ten zvuk se místností vůbec nenesl. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
"Co to sakra…?" zachraptěla jsem tiše. Stěny kolem mě vypadaly, jako by byly celé plechové. Mohla to být cela… A vypadalo to jako plechová krabice velká zhruba jako můj pokoj. Až na detail že můj pokoj většinou nesloužil jako vězení.
V zadní časti mojí nové světnice jsem si všimla výklenku. Místnost tam jako by odbočovala za roh, kam jsem ze svojí pozice neviděla. Věděla jsem, že se tam budu muset podívat. Budu muset najít větrací šachtu, nebo cokoliv, co by mi mohlo pomoct zjistit, kde jsem. A dostat se odtamtud.
V tu chvíli jsem se ale cítila ohromně vyčerpaná. Navíc mi cosi našeptávalo, že času budu mít určitě dost. Pokud mě sem nepřijde někdo zabít.
Překulila jsem se, takže jsem se položila na levý bok a přímo nade mnou jsem uviděla něco, čeho jsem si předtím nemohla všimnout, protože jsem byla z půlky otočená zády. Dveře.
Tohle poznání mi vlilo do žil novou krev. A adrenalin. Nemotorně, ale přece, jsem se zvedla a téměř bezdechu náhlým vzrušením jsem vzala za kliku. Ozval se hlasitý zvuk, který signalizoval, že kov narazil na kov. Bylo zamčeno.
To mi naopak doslova podrazilo nohy. Svezla jsem se zpátky k zemi. Zády a hlavou jsem se opírala o chladné dveře. Co tady sakra dělám?
Několik minut jsem jen tak ležela a dýchala jsem. Přemýšlela jsem. Chvílemi jsem se snažila i nepřemýšlet.
Pak moji pozornost upoutal nějaký jemný a slabý zvuk. Zaposlouchala jsem se. Znělo to… jako by vycházel ze stejné místnosti, kde jsem byla já. Potom se ozvalo prudké zalapání po dechu. Prakticky stejné s jakým jsem se probrala já. A v tu chvíli jsem si byla jistá. Zvuk vyšel z výklenku. Někdo byl v místnosti zavřený se mnou.
Zatajila jsem dech. Pokud se ten někdo zrovna probral, nevěděl o mně. To znamenalo výhodu.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych našla něco, s čím by se dalo v případě potřeby bránit. K mojí smůle jsem nenašla nic.
Asi to budu muset risknout.
Nevím jak, ale tiše jsem se zvednula. Malými krůčky jsem se pomalu přibližovala k výklenku. Pak se osoba, která se tam ukrývala, jen o nepatrný kousek pohnula a já uviděla záblesk blonďatých vlasů. Byla to dívka.
Udiveně jsem si k ní klekla a překvapeně jsem zamrkala, když jsem zjistila, že to je Erica.
"Erico?" Blondýna ke mně obrátila hlavu, takže jsem mohla vidět celý její obličej. Trhla jsem sebou. Většinu hlavy jí pokrývala krev. Čerstvá i zaschlá.
"Co se ti proboha stalo?" zděsila jsem se. Ona jen malátně zamrkala, jako by se snažil zaostřit na můj obličej.
"Allison?" zachrčela podobně jako já předtím. Vypadala hůř, než jak jsem si ji kdy pamatovala ještě z dob, kdy dostávala záchvaty. Možná to bylo tím, že tehdy nemívala krev všude po obličeji.
Jako bych zapomněla na to, jak moc tuhle holku nemám ráda. Teď jsme v tom byly spolu. "Šššš, nemluv."
Erica odevzdaně kývla, pravděpodobně ráda, že se nemusí vyčerpávat třeba jen pouhým mluvením. Chápala jsem, jak se cítí. Zaměřila jsem pozornost na její hlavu. Jak to že měla na obličeji ještě pořád tolik čerstvé krve? Měla by už dávno zaschnout, nebo ne? Jak dlouho už jsme tam byli?
"Krvácíš," došlo mi najednou. Přímo uprostřed čela měla blondýna obrovskou tržnou ránu, která přes množství krve, která se z rány řinula, skoro úplně zanikala. Okamžitě jsem si odtrhla rukáv z trika, které jsem měla na sobě, a přiložila jsem ho k ráně. Erica tiše sykla, ale neřekla nic.
"Tohle sis přece nemohla udělat teď," uvažovala jsem nahlas, "tak proč se to nehojí?"
"Derek někdy zmínil, že rány od Alfy mají nějakou komplikaci, co se hojení týče," řekla Erica. V první chvíli jsem se podivila tomu, jak v pořádku najednou zněl její hlas. Dobře, v pořádku bylo trochu přeceněné, ale zněl lépe. Až potom jsem se zaměřila na význam slov.
"Jakou komplikaci?" zeptala jsem se opatrně.
"Nevím," zahučela Erica. V tu chvíli jsem si všimla další rány na ruce. A potom jsem si uvědomila krev, která se jí vsakovala do trička, ve kterém byla oblečená,
"Bože, krvácíš snad víc, než nekrvácíš," zaúpěla jsem a pokusila jsem se stabilizovat i další rány. Po chvíli už jsem si myslela, že nemůžu nic víc udělat, a tak jsem se prostě položila na zem vedle Ericy. Dlouho jsme mlčely v těžkém, nepříjemném tichu. Prolomila jsem ho jako první a vyslovila jsem to, o čem jsem přemýšlela prakticky celou tu dobu.
"Unesli nás, že jo?"
Erica se na mě podívala zvláštním pohledem. Pak hlasitě vydechla. "Jo."
Dokud to ani jedna z nás nevyslovila nahlas, zdálo se to jen jako vzdálený sen. Teď na nás ale dopadala tvrdá realita. A nic nebylo reálnější.
"Omlouvám se," řekla jsem potom. Erica vyhledala můj pohled.
"Za co?"
"Hádám, že na seznamu asi není jen jedna věc…"
Erica se i ve svém stavu trochu ušklíbla. "Teď vážně není vhodná doba na to vylejvat si srdíčko," podotkla. Tázavě jsem pozvedla obočí. Právě jsem se jí omluvila a tohohle se dočkám?
"Ale zřejmě se taky omlouvám," dodala a uhnula očima. "A řekla bych, že těch věcí, za který se omlouvám je víc než těch, za který se omlouváš ty."
Přikývla jsem.
"Jo, asi bychom to prostě měly nechat plavat," navrhla jsem. Tentokrát přikývla Erica. Následovalo dalších několik minut ticha. Nakonec promluvila Erica:
"Myslíš, že nás zabijou?" zeptala se. V očích, které na mě upírala, jsem viděla strach. Chápala jsem to. Erica nechtěla umřít o nic víc než kterýkoliv jiný sedmnáctiletý člověk. O nic víc než já.
"Nevím," povzdechla jsem, ale nesnažila jsem se ze sebe dostat nic, čím bych mohla blondýnu vedle mě uklidnit. Obě jsme dobře věděli, že namlouvat si, že to bude "dobrý", by bylo mazání medu kolem pusy.
Erica se nadechla, aby znovu promluvila, ale dříve než stihla vydat první hlásku, se odněkud zvenku ozvaly hlasité kroky. Vyměnila jsem si s vlkodlačicí pohled.
Kroky se přibližovaly. Nebylo pochyb o tom, že směřují k naší cele.
Potom, když už se zdálo, že je dotyčný přímo u nás, se kroky zastavily a na vteřinu panovalo absolutní ticho. Já i Erica jsme zadržovaly dech.
Pak v zámku cvaklo a mně vynechalo srdce.
Dveře se otevřely.

***
Strašně se stydím!
Zaprvé se mi absolutně nelíbí tahle kapitola, prostě se mi nelíbí, nevím... je divná a zadruhé mi je tohle první kapitola NOG od 16.ledna! Hrůza -_- Měla jsem zásek a nevěděla jsem, jak s tím dál... a takhle to dopadlo :D Teď už snad dobrý... Vážně to chci dopsat, už jen pro můj pocit :)
Tak co vy na to? :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simix Simix | Web | 3. června 2015 v 20:01 | Reagovat

~Čaué~
Kov narazil na kov ... to zní dobře :)
Začátek velice napínavý :)
Je fajn že Erica a Allison spolu tak nějak teď vychází :)
Nehápu to, proč Erica tak krvácí O.o
Ty jo.. ta představa, že mi je taky 17 a být v jejich situaci .. jáj
Stydět? No možná tak za to, že je další díl po delší době, ale že se Ti to nelíbí? Hloupost!! Je to strašně napínavé, jsem zvědavá, co se stane :O :D
A dělám reklamu spolužačce: http://supernatural-lovers.blog.cz/

2 Nikka Nikka | Web | 3. června 2015 v 21:12 | Reagovat

pekny layout :)

3 twotika twotika | Web | 6. června 2015 v 23:01 | Reagovat

za prvé se ti chci omluvit, že jsem si to přečetla po tak dlouhé době, ale musela jsem si to přečíst všechno znovu, jelikož jsem zapomněla celý děj :DD
ale stydět se nemusíš neboj :D je to suprová kapitola zlato :)

4 Vall Vall | Web | 8. června 2015 v 15:38 | Reagovat

Já už si vůbec nepamatuju předchozí díly :D

5 Kate Kate | Web | 9. června 2015 v 21:35 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že tě to zajímá, alespoň někdo zůstal věrný čtenář. :D Ke spolužačce mrknu ;)

[2]: Děkuju :)

[3]: Prosím tě, já tě přece nenutím to číst, neomlouvej se! :D Díky ;)

[4]: Možná udělám takový malý přehled, abyste si vzpomněli :D

6 werangummi werangummi | Web | 11. června 2015 v 20:48 | Reagovat

Narazila jsem na to poprvé a jelikož je to jedenáctá kapitola, budu si muset předčíst předchozí díly, abych si to dala dohromady:D:) Ale každopádně, vypadá to fakt zajímavě:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama